Podle loňské studie Harvardovy univerzity vlastní tři procenta americké populace polovinu všech ručních střelných zbraní, jimiž privátně ozbrojené domácnosti v zemi disponují (profesionální strážci celebrit a lovci zvířat se nepočítají). Konkrétně to znamená, že více než sedm a půl milionu Američanů má doma osm až sto čtyřicet (!) různých „bouchaček“, zatímco padesát pět milionů tamních držitelů zbraní vlastní jen jeden nebo dva kusy pistolí, revolverů či pušek. Množství zbraní v USA roste, ale zvyšuje se také počet lidí, kteří žádnou zbraň nevlastní. V roce 1994 bylo neozbrojených Američanů 75 procent, loni už 78 procent z celkové populace. Pro srovnání: v Česku je těch, kteří nemají žádnou zbraň k „ochraně života, zdraví nebo majetku“, 77 procent a ti, kteří ji za tímto účelem legálně vlastní, tedy zbylých 23 procent, nesmějí mít více než dva kusy střelných zbraní silnějších kalibrů. V USA má takto skromný arzenál 20 procent občanů.
Ani ve Spojených státech to tedy na všeobecné ozbrojování zrovna nevypadá. Rozhodně však nejde o ukázku rovnosti či demokracie – za Atlantikem se fatálně ozbrojuje pouze jakási tříprocentní oligarchie maniakálních ostrostřelců. Bylo by dobré prozkoumat sociální strukturu vlastníků zbraní nejen tam, ale i u nás, když už se ministr vnitra Milan Chovanec rozhodl – volby se přece blíží a obavy z islamizace ortodoxně křesťanských Čechů rostou – protlačovat „právo na zbraň“ do ústavy. Víme totiž, jak to v ústavách chodí. Itálie měla od války ústavně zakotveno, že „republika uznává právo občanů na práci“. Nezaměstnanost ovšem přetrvávala a ve vlnách propukala znovu a znovu, ona slavná Marxova „armáda nezaměstnaných“ na práci ne a ne dosáhnout, zvláště pak od konce sedmdesátých let minulého století. Italští zákonodárci proto svůj ideál doprovodili moudrým konstatováním, že tatáž sociální republika „pečuje o podmínky, které činí toto právo skutečným“. Dost pochybuji, že podobnou doušku vložil Chovanec i do své verze – s odpuštěním – lidových milicí. Lidové totiž určitě nebudou, dokud se sociální demokracie (s důrazem na obě slova) jeví jen jako příslib, s jehož naplněním soudný volič ani nepočítá.
Žijeme přece ve světě, který všechno ohýbá a naráží na kopyto sociální pyramidy, jež je na vrcholku stále špičatější. Před dvaceti lety vlastnilo ekvivalent bohatství dolní poloviny lidstva pět stovek nejbohatších lidí, zatímco dnes je stejně naditých pracháčů – alespoň podle nevládní organizace Oxfam International – pouze osm. To se pak i ctnostným, prokazatelně demokraticky zvoleným politikům dočista všechno mění pod rukama v opak: práce v nepráci, životní prostředí v plynovou komoru, lidové milice v bodyguardy oligarchů a mírotvorce Donald Trump v generála, který na zbrojení (na „veřejnou i národní bezpečnost“) letos přidal bezprecedentních 54 miliard dolarů, tedy skoro dva biliony českých korun. Příprava na odvrácení zla se mění ve vytváření podmínek pro totéž zlo, prevence před válkou v urgentní ohrožení válkou, záchrana „sociálního smíru“ v podloží sociálního konfliktu. Nemůže k němu nedojít, až spadnou šupiny z očí.
Roztrhl se pytel s projekty na brannou přípravu obyvatelstva. Ve Francii žactvo a studentstvo nacvičuje pohyb po budovách škol při teroristickém útoku – zvlášť oblíbený prý je nácvik situace, kdy už útočníci pronikli do školního objektu. Švédové, zhýčkaní notorickou neutralitou (s výjimkou honu na Juliana Assangeho) a sociálním státem (bohužel sociálním čím dál méně), zavedli branný výcvik. U nás již více než tři roky chodí vojáci do základních škol, kde připravují děti na „situace vojenského a nevojenského charakteru“. Učí je nasazovat si plynové masky a oblékat úžasný protichemický oblek, jemuž jsme za časů staré dobré totality říkávali „atombordel“. Vládní ANO a opoziční ODS si notují v úsilí o znovuzavedení branné výchovy na základních a středních školách, včetně výcvikových kempů s několikadenními cvičnými střelbami. Ministr obrany Martin Stropnický označil v rozhovoru pro deník E15 obnovení branné výchovy za „urgentní potřebu, která je mnohem důležitější než třeba povinná maturita z matematiky pro kadeřnice“.
Bezděčná podprahová zpráva, která ministrovu chápání pravděpodobně uniká, je nabíledni. K čemu logika a abstraktní myšlení, jejichž studnicí je právě matematika, potřebujemeli něco zcela jiného, vlastně naprosto opačného? Lidé, nejlépe už od dětství a dospívání, mají především přestat myslet. A přehlédnout, že regulovčíci bezpečnosti směřují moc bezmocných na zástupné cíle, na nejrůznější důsledky příčin. Příčiny důsledků – a zájmy ozbrojených oligarchií – mají zůstat skryty, nepojmenovány a netknuty. Má se udržet neudržitelná sociální struktura, ten bytostně nespravedlivý, dávno přenošený pyramidální nesmysl. Také proto není branný výcvik – a naše ozbrojování – výcvikem k boji za naše hodnoty. Není krokem emancipace, ale disciplinace, nasazením chomoutu.
Autor je politický komentátor.