Všichni jsme venkované

Prozaik Jiří Hájíček se v románu Dešťová hůl představuje jako „nejpřesvědčivější vykladač poměrů dnešního venkova“. Hlavní hrdina se pokouší překonat osobní krizi hledáním svých selských kořenů a současně se snaží rozkrýt případ pozemkového podvodu.

V románu Dešťová hůl se Jiří Hájíček potřetí vydává na jihočeský venkov, aby pohledem městských odrodilců zachytil, jak historická traumata zatěžují životy jeho obyvatel. S obvyklým hlubokým vhledem, pokorou a pochopením pro jejich osudy, ale i se stále rostoucí uměleckou vyzrálostí přibližuje skryté důsledky dalšího ze zvratů, které rozrušily mezilidské vztahy uvnitř několika generací. Po Selským baroku (2005), v němž sledoval rozvratný vliv kolektivizace padesátých let, a Rybí krvi (2012), kde zachytil vykořeněnost nucených vysídlenců z okolí Temelína v letech osmdesátých, zaměřuje se v Dešťové holi (2016) na polistopadové pozemkové restituce a mafiánský kapitalismus, které v samém závěru bouřlivého dvacátého století opět vrazily klín i mezi nejbližší příbuzné.

Co do námětu a základního rozvrhu děje se pohybujeme ve známém terénu: Zbyněk, „kluk z vesnice“, odešel studovat, začal žít životem městských středních vrstev a zapomněl na rodný venkov, zároveň však nenachází naplnění v práci ani v rodině, kterou se s partnerkou, intelektuálkou Terezou, marně snaží založit. Detektivní zápletku spouští podezření na pozemkový podvod, kterým se měli obohatit příbuzní Zbyňkovy první lásky Bohuny v Lešicích, vsi, kde oba dospívali. Při pátrání po okolnostech, za nichž se Bohunin slabomyslný strýc vzdal cenných pozemků, se rozehrává akční i niterné drama: Zbyněk se setkává i střetává se starými známými, vybavují se mu vzpomínky na klíčové okamžiky života a zároveň se vyvíjí jeho vleklá existenciální a partnerská krize, doplněná navíc (u Hájíčka nově) také krizí středního věku. Próza je nenápadně, ale bytostně jihočeská, vedle kulis Českých Budějovic a použití jihočeského dialektu na to poukazuje třeba i epizodní postava jednoho skutečného jihočeského spisovatele.

 

Jihočeské prérie

Nejedná se ale jen o využití již vyzkoušeného tvůrčího postupu na nové látce: Hájíček zde obohatil promyšlenou, přehlednou a logickou dějovou stavbu, která je jeho největší spisovatelskou předností, o hru několika dalších významových rovin. Mimo složité a pošramocené vztahy mezi příbuznými a sousedy se ústřední téma působivě rozevírá také v psychologické drobnokresbě hlavního hrdiny a na rozdíl od Selskýho barokaRybí krve, jejichž poselství vyplývalo z děje, nabízí Dešťová hůl daleko zřetelnější a univerzálnější symbolické přesahy. Ty umožňují vnímat děj v širší duchovní a dějinné perspektivě, která nakonec zastíní i nedořečené rozuzlení zápletky.

Napodobitelé severoamerického indiánského kmene Lakotů, kterým Zbyněk opakovaně uděluje povolení tábořit, ­upomínají na někdejší svobodu severoamerických prérií a zpochybňují moderní technokratický řád, ztělesněný ve Zbyňkově povolání pozemkového správce. Zpočátku je protagonista přesvědčen, že smysl, který postrádá v životě, nalezne na mrazivých Špicberkách – avšak iluzivní představa o blahodárném kouzlu přírody, kterou v něm živí fotografie z cestopisných webů, ho jenom dál odvádí od plnohodnotného prožívání přítomnosti a uspokojivého řešení každodenních starostí. Okamžiky, kdy znovunalézá vztah k blízkým a známým lidem, kdy opětovně nabývá pokory před klostermannovskými mlhami na blatech nebo se zahledí do scenerie rodné krajiny, nebanálním způsobem naznačují, že sebeidentifikaci a životní rovnováhu stojí za to hledat v návratu ke kořenům, byť stejně jako únik do exotických krajin může takový návrat představovat jen chvilkové vybočení ze stereotypu městského života. Snad jediným laciným momentem je až příliš zdůrazňovaná středostavovská materiální zabezpečenost: životní pohodu sice relativizuje neúspěšná snaha o potomka, Zbyňkova nespavost a obvyklá partnerská nedorozumění, ale pro kontrast s vesnickými chalupami by stačilo méně pohledů do interiéru bytu v centru města.

 

Skromný hlas

Hájíčkovo vyprávění má hluboce lidský tón, okouzluje skromností a citlivostí. Hrdinové na sebe neupozorňují, autor je nestaví do mezních situací ani jim neklade do úst působivé sentence. Sleduje je se zájmem a empatií v jejich každodenním životním prostředí, s jejich zvyky, náladami a slabostmi. Značné úsilí věnuje vysvětlení logiky jejich jednání, a to včetně okolností, za jakých se formovaly jejich dlouhodobé vzájemné postoje. Postavy díky tomu jednají přirozeně, realisticky, bez dějových zkratek.

K identitě, jejím proměnám a krizím se tuzemská veřejná debata stáčí již několik let a zároveň ji – nejčastěji v retrospekci – ohledává tolik současných prozaiků, že je možné mluvit o vlně. Hlas Jiřího Hájíčka, nejpřesvědčivějšího vykladače poměrů dnešního venkova, který Dešťovou holí napsal svůj dosud nejlepší román, zní skromně, ale o to je podstatnější. Vypovídá o opomíjené vrstvě naší identity, o nejosobnějších hodnotách a vztazích, které můžeme s jistotou počítat mezi takzvané tradiční – přes jednu až tři generace narazí na venkovské předky většina obyvatel českých měst.

Autor je estetik, filolog a editor.

Jiří Hájíček: Dešťová hůl. Host, Brno 2016, 280 stran.