Divadelní inscenace literárních textů či filmových scénářů se těší poměrně velké oblibě, a to u dramaturgů i diváků. Jak ukazují některé příklady jevištních dramatizací německojazyčných předloh, ne vždy se podaří literární řeč převést do jazyka divadelního.
Podíváme-li se na dramaturgické plány českých divadel posledních let, neunikne nám, že mají divadla a jejich diváci stále více v oblibě dramatizace knižních či filmových předloh. Za všechny jmenujme neutuchající divácký zájem o dramatizaci filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel (2006), kterou od dubna 2009 uvádí pražské Švandovo divadlo – v únoru 2017 oslavila tato inscenace již třístou reprízu.
E-maily na scéně
V poslední době zaujmou také jevištní adaptace německojazyčných předloh. Již dvou uvedení během dvou let se dočkala dramatizace známého románu Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda, kterou napsala německá dramatička Rebekka Kricheldorfová. Česká premiéra proběhla v ostravském Národním divadle moravskoslezském (2015), zatím druhého uvedení se dramatizace dočkala v příbramském Divadle Antonína Dvořáka (2016). Přenesení děje románu na scénu se autorka chopila se smyslem pro humor i gradaci a dynamiku děje a hlavní postavu románu, Nicka Carrawaye, využila jako vypravěče, který svými monologickými pasážemi směřovanými k publiku komentuje děj a z něhož se stává jakýsi moderátor a pozorovatel tragicky se rozvíjejícího příběhu. Tento postup, kdy se scény s dialogy postav dynamicky střídají s Nickovými monology k divákům, se ukázal být účinným a postrkuje děj k rychlému sledu závěrečných scén, kdy dojde k tragické katarzi. V první půli by ovšem dramatizace snesla dramaturgické škrty, v některých scénách je již vysloveného příliš na úkor hraného.
Ani ostravská, ani příbramská inscenace nedokázala do textu dramatizace výrazněji zasáhnout, což mělo za následek zpomalení gradace první poloviny před přestávkou, kdy se již diváci poněkud ošívali. Nicméně druhá polovina obě inscenace opět oživila a dramatické konflikty, k nimž v ději dojde, dokázaly získat zpět pozornost diváků. Celkově se obě představení setkala s průměrným hodnocením a ukázalo se, že ne každá literární předloha se k přenosu na jeviště hodí – pokud nedojde k razantní jevištní interpretaci. Překážkou se totiž stává výrazná „literárnost“ a jazyk mnohých předloh, s nímž se inscenátoři musí potýkat.
Že zmiňovaná „literárnost“ předlohy naopak nemusí být překážkou inscenačního pojetí, dokázala dramatizace románu Daniela Glattauera Dobrý proti severáku. Kniha je jakousi novodobou variací na romány v dopisech (zde v e-mailech), autor si napsal i vlastní dramatizaci, jež tento princip střídání e-mailů prakticky nemění, jen zhušťuje děj až k finálnímu hořkému konfliktu. Samotné téma románu, potažmo scénické adaptace totiž náhodně započatá e-mailová komunikace dvou neznámých lidí, mezi kterými postupně vyklíčí sympatie a nakonec i láska, jež však nemůže být vzhledem k rodinné realitě obou naplněna, má samozřejmě velký čtenářský (divácký) potenciál. Kniha se stala bestsellerem a dnešní posedlost sociálními sítěmi a „šmírováním“ soukromí známých i neznámých osob je vděčným terčem i zde. Mohlo by se zdát, že pokud se přenese na jeviště pouhé střídání promluv dvou postav, jež odříkávají své repliky (e-maily), bude to nuda. Inscenace 3D Company v Žižkovském divadle se však tomuto úskalí dokázala vyhnout a od své premiéry (2016) sbírá jen samé pochvalné recenze a reakce. Komorní představení ponechává sice oba protagonisty na scéně, nicméně ti nesdělují své repliky tomu druhému, ale jaksi pro sebe, nevzniká mezi nimi přímá interakce. Kromě herecké dvojice pak dynamiku inscenaci dodává přesný timing, skvěle vybraná hudba, nasvícení a vynalézavá práce s projektorem, jenž různě promítá na scénu vybrané texty e-mailů.
Road movie pro puberťáky
Celoevropsky úspěšným německojazyčným bestsellerem se stal také román Už je tady zas! (2012, česky 2013) spisovatele Timura Vermese. Satirický román nechává povstat z mrtvých skutečného Adolfa Hitlera (jenž se v románu probudí jako bezdomovec na lavičce), jemuž samozřejmě nikdo nevěří, že je skutečný Vůdce, a všichni ho mají za dokonalého šaška. Jeho „spontánnosti“ využije produkční společnost a protlačí ho jakožto drsného komika do médií. Díky nim tak Vůdce získává prostor a může opět začít oslovovat lid. Paradoxně je napaden pravicovými radikály, neboť se domnívají, že si z nich dělá legraci. Děj knihy končí tím, že kvůli jeho obrovské mediální popularitě je mu marketingově doporučeno, aby založil vlastní politickou stranu s heslem „Všechno nebylo jen špatné!“
Zdařilou jevištní verzi vytvořil pro Divadlo Na Jezerce (2017) Matěj Balcar, jehož text respektuje dějové zvraty románové předlohy a zároveň netrpí přílišným lpěním na dílčích zápletkách. Ich-forma románu je stejně jako u Velkého Gatsbyho ponechána a monologické vyprávěcí pasáže hlavní postavy určené divákům jsou střídány dialogy dalších postav. Tento jednoduchý princip funguje a dynamicky posunuje děj, téma je do určité míry pro diváky provokativní, předloha nabízí dostatek vtipných i dojemných momentů, a tak se tato inscenace setkala s příznivou kritickou i diváckou reakcí.
Osudy tentokrát mladých hrdinů popisuje Wolfgang Herrndorf ve své road movie Čik (2010, česky 2012). Děj humorného románu vypráví o bláznivé jízdě dvou berlínských teenagerů, znuděného Maika a excentrického Čika, východním Německem. Maik se až do setkání s Čikem potloukal po vile svých bohatých rodičů, naopak Čik, syn ruských emigrantů, si s ničím neláme hlavu, má dost odvahy i drzosti a v každé situaci si ví rady. Navíc disponuje ukradeným starým autem, díky němuž se chlapci setkají s různými podivnými lidmi. Prožijí tak velké dobrodružství a získají spoustu zážitků a zkušeností.
Kniha se stala zejména v Německu hitem napříč generacemi, u nás ji na jeviště přeneslo v německé dramatizaci Roberta Koalla pražské Divadlo U22 (2016), přičemž zacílilo především na pubertální publikum, což je sám o sobě přínosný počin, poněvadž pro tuto cílovou diváckou skupinu u nás vzniká jen nepatrné množství inscenací. Dramatizace pracuje stejně jako předloha s poetičností, romantikou, hořkou ironií i humorem. Postava Maika střídavě monologicky komentuje děj divákům a dialogicky rozehrává s postavou Čika a epizodními postavami další a další zápletky jejich road movie.
Sentimentální show
Poslední zde zmíněnou dramatizací německojazyčné předlohy uplynulých měsíců je adaptace filmu Daniela Schmida Polibek Tosky (1984), kterou v roce 2016 pod názvem Vila Verdi uvedlo plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Dojemný snímek s humorem a bizarností zachycuje osudy vysloužilých operních hvězd. Jde o příběh o pomíjivosti slávy – staří umělci, kdysi opěvovaní sólisté, předvádějí své životní vrcholy a peripetie a přitom bojují s magistrátem o finance a budoucnost svého pečovatelského domu, jedinečné Vily Verdi.
Inscenace vzdává hold „všem plzeňským umělcům, kteří zastárli a skončili“, a vystupují v ní i tamní zestárlé hvězdy hereckého a operního nebe. Rámcem adaptace je chystané soirée, na němž mají obyvatelé Vily Verdi vystoupit se svými čísly, aby ukázali smysl svého pobytu, zavzpomínali na slavnější časy a získali příspěvky na další živobytí. Plzeňská inscenace je však – slovy Vojtěcha Varyše – „upravená na míru místním poměrům“ a ve výsledku jde o „neškodnou, spíš po srsti hladící sentimentální show, která potěší milovníky plzeňského divadla a jeho populárních tváří“.
Nezbývá než doufat, že podle německojazyčných předloh vznikne celá řada dalších povedených inscenací. Zatím se můžeme těšit například na dramatizaci románu Maxe Frische Homo Faber v ústeckém Činoherním studiu či jevištní podobu filmu Rainera Wernera Fassbindera Proč posedl amok pana R.? v pražské MeetFactory.
Autor je překladatel.