„A když nadále tesklivá píseň podzimu ševelila krajem. A v smutném nářku táhli jeřábi v zamlženou dál. A nad zemí v nezvěstných šelestech utajených vzdechů plynulo babí léto sbírajíc se jako v myšlenková vlákna teskného, zádumčivého usnění. A když v listnatých porostech, v nichž zanikala píseň i květ, vyluzovaly se barvy umírání jako na smrtelné líci a list za listem jal se spěti k matce zemi, všechnu svou zdobu jí navracuje, a jako v záchvěvech nenadálého, smrtelného hoře zatřásaly se opuštěné haluze, černající, vystrmující jako tuhnoucí údy.“ Nejen takto Josef K. Šlejhar popisoval kraj kolem „zátoky smrti“. Pomalé, ve vírech se protáčející vodní tělo mu stálo předlohou k makabróznímu, typicky šlejharovskému obrazu krajiny, jejímž prvním i posledním přikázáním je zmar, násilí, hrubost, rozvrat a pomalá bolestivá smrt. Máme tu město, uzavřené v symbolu dvou věží odkazujících k nebi, město jako nějaké nedopatření, omyl jeho zakladatelů; a ve městě pak zločin, který musí být udržován při životě, neboť je podmínkou lidské existence. Poutem, které by mělo zločin krotit, je morálka; nicméně i ta je ve šlejharovském kraji uzpůsobena pokaždé tak, aby umožnila mocným vítězit a nelítostně drtit slabé. To vše za branami města. Vydá-li se kdo na opačnou stranu, musí nutně narazit na koryto, jímž proudí mohutný živel, řeka, proud, který je vlastně ve všem protikladný k městu s jeho věžemi. Jeho ohromná hybnost fascinuje, zvláště tam, kde se vody začínají protáčet v kruzích.
Mezi městem a zátokou existuje cesta. Šlejhar na ni vypravuje osudem prověřené figury: oklamanou ženu, která se chce zbavit novorozence, opuštěnou samoživitelku, která ze zoufalství hledá smrt pro sebe a své tři děti. Zatímco ve městě se chlastá na nočních oslavách právě ukončených voleb do zastupitelstva, zatímco krysy hlodají do těl žebráků, kteří už nemají sílu se hlodavcům bránit, v zátoce se děje druhý život. Těla obětí do sebe narážejí, mrtvá dívka se tiskne k nafouklému novorozenci. K tomu je třeba už silného žaludku, přijmout logiku zmaru, postupného odumírání života, v němž skok do vod je už pouhou chvilkovou hrůzou.
Co je pro tuto Šlejharovu prózu typické a co vlastně najdeme i v jiných jeho textech, toť jeho jasné vědomí, že i nejhorší lidské útrapy, završené v obrazech vrcholného dryáčnického hnusu, jsou jen počátkem k docela zvláštnímu prožitku krajiny. Myslím, že Šlejhar neprodukoval „výpotky chorého mozku“ jen proto, aby si ulevil od záchvatů nekromanie. Zvrhlé libůstky násilníků, týrajících fenu se štěňaty, jsou přemrštěným, estetizovaným vnímáním všudypřítomného zániku, postupného rozkladu, jsou substrátem, z nějž se vyživuje tělo Matky. Uzavírají obraz života a umožňují nahlédnout konec jako nedílnou součást veškerého počátku.
Zátoka smrti je tedy jakýmsi příslibem lepších světů, její pomalý pohyb stravuje trosky života, vyjímá je z umělého, kulturního světa a přeměňuje na energii, které nerozumíme, které se můžeme děsit anebo kterou ze strachu potlačujeme. To všechno bychom si mohli připomínat především dnes, v době, kdy zálibně pozorujeme návrat divokého života do kulturní, člověkem kolonizované krajiny. Unést obraznost smrti by mohlo být přípravou na souběh jiných, veskrze nelidských a děsivých požíračných cyklů. Chováme-li smysl pro idylu života, naplněného mnoha radostmi, stejně tak bychom si mohli udržovat představu o jeho jiných, důsledně neradostných možnostech.
Josef K. Šlejhar: Zátoka smrti. Herrmann & synové, Praha 2000, 130 stran.