Čas nic nespravil

S Beatou Umubyeyi Mairesse o psaní po rwandské genocidě

„Nechtěla jsem sama sebe uzavřít do autobiografie, proto jsem si zvolila fikci,“ říká francouzsko­-rwandská spisovatelka Beata Umubyeyi Mairesse. Mluvili jsme o zkušenosti přeživších, o kinyarwandštině, ale také o marketingu, který se snaží vydělávat na prefabrikovaném soucitu.

Co vás přivedlo k napsání knihy o rwandské genocidě?

Vždycky jsem hodně četla, knihy mi od mládí pomáhaly v těžkých chvílích. Chuť a potřeba psát přišly naopak velmi pozdě, po třicítce. Ačkoli se to může zdát divné, myslím, že jsem začala psát, abych se nemusela poslouchat, protože jsem narážela na rozpačité a uhýbavé pohledy, kdykoli jsem se snažila o tom vyprávět. Nemyslím si, že by zkušenost přeživšího byla nepopsatelná, slova totiž mohou říct všechno – velmi výstižně to vyjádřil v knize Psaní nebo život španělský spisovatel Jorge Semprún. Problém je spíš na straně posluchačů. Pro mě je nejbolestivější – a to platí pro každé sdělení –, když slovo není patřičně přijaté. Vybrala jsem si pro svou první knihu formu povídky, tedy fikce, která vypráví o době před genocidou a po ní. Myslela jsem přitom hlavně na ty čtenáře, kteří ještě nejsou připraveni na přímá svědectví a historické knihy.

 

Hlavními postavami všech jedenácti povídek jsou ženy, jak …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky