Vidět obrazy, na kterých je něco konkrétního a jasně rozpoznatelného, nad čím nemusíme dlouze přemýšlet, k čemu si nemusíme dohledávat nejrůznější kontexty a co je navíc vysoce estetizované, je v současnosti vzácné. Výtvarné umění směřuje ke stále větší intelektualizaci. Jakou pozici vůči tomto trendu zaujímá výstava Mata Collishawa?
Mat Collishaw sice patří ke skupině Young British Artists, ale žádný mladík to už není – narodil se v roce 1966. Na jeho dílo, které bylo pro výstavu Standing Water v Galerii Rudolfinum vybráno až na několik málo výjimek jako průřez posledními přibližně deseti lety, se můžeme dívat jako na tvorbu zralého umělce. A když se dále ohlédneme do jeho minulosti, zjistíme, že je to dílo navíc tematicky dosti konzistentní. Zato technologie, které Collishaw využívá, se mění neustále. Umělec s nimi ovšem drží krok a právě nástroje techniky jsou jeho hlavními výrazovými prostředky, bez nichž by realizace jeho děl nebyla myslitelná. Téma přitom zůstává jediné: krása podávající si ruce se smrtí.
Jaké jsou tedy ony technické prostředky, často vyvolávající emoce založené na hře kontrastů mezi krásou a smrtí (ve všech možných a představitelných podobách, od hnití matérie po hnití intelektuální), a jak se je daří Collishawovi využívat? Jsou zobrazená témata něčím víc než jen symboly emocí?
Žasnutí nad formou
Pokud bychom přenesli v reprodukci jedno z Collishawových děl kupříkladu na plakát k jeho pražské výstavě, jak se to ostatně stalo, připomínal by nám motiv na plakátu klasickou malbu olejem na plátno. Avšak připomínka je tím jediným, čeho se v této souvislosti na výstavě dočkáme. Collishaw totiž obrazy a klasickou malbu pouze simuluje – ve skutečnosti před námi pomocí fotoreprodukce, která je na mimořádně vysoké úrovni (autor používá vždy nejmodernější a nejdokonalejší techniky), vytváří iluzi, kterou ještě podporuje užití klasických obrazových rámů a tradiční zobrazovaná témata, jako jsou zátiší sestavená z jídel, která si přáli odsouzení na smrt, nebo uvadající krása motýlů. Dalším umělcovým nástrojem je projektor, který obrazy promítá na plátno (na pixely se rozpadající Baconův portrét papeže Innocence X.) nebo na fólii, na níž se obraz odráží. To mu umožňuje dostat do obrazu pohyb. Proč však ukazuje zrovna papeže? Aby předvedl technickou zručnost?
Z čistě estetické perspektivy se jedná o dokonale působivé obrazy. Avšak nelze se ubránit dojmu jisté prázdnoty, která ze vší té techniky na člověka dýchá. A to i v případě díla, ve kterém je Collishaw nejkonkrétnější a „nejangažovanější“, tedy v Deliverance: „Tragédie rukojmí v beslanské škole, která se odehrála počátkem září roku 2004, vystupuje z temnoty v inscenovaných útržcích vypjatých situací při pokusu o záchranu zadržených. Ostré záblesky jednotlivých scén fosforeskují, pomalu zelenkavě vadnou a nenávratně mizí, aby se po chvíli znovu a ještě naléhavěji jako memento vrátily. Autorovi se podařilo najít mimořádně účinný technologický postup, jak věrohodně zpřítomnit tragickou situaci, jak minulou událost přenést do současnosti, aniž by se ztrácel kontext situace i jeho emoční náboj,“ popisuje dílo kurátor výstavy Petr Nedoma na webu Galerie Rudolfinum. Emoční náboj dílo bezesporu má, ale žasnutí nad technickou dokonalostí jej podle mne ihned přehluší a vzápětí přemýšlíme spíše nad způsobem, jakým bylo dílo provedeno, než nad utrpením rukojmích.
Jako v továrně
Collishawovo dílo jako by vznikalo především pro prezentaci techniky. Vrcholem a zároveň závěrem výstavy je jakýsi sochařský „kolotoč“, nazvaný All Things Fall, který se po roztočení změní v pohyblivou scénu zabíjení neviňátek. I zde se však soustředíme více na dokonale provedený trik než na cokoliv jiného. A stejně je tomu i u zrcadel série Black Mirror, ve kterých se promítají rozpohybované Caravaggiovy obrazy, zasazené do opulentních černých muránských rámů.
Oproti klasické výstavě maleb je tu ještě jeden podstatný rozdíl: v galerii to kvůli zapojeným harddiskům a projektorům hučí jako v továrně a konstrukce díla Albion se klepe, čímž na sebe strhává nechtěnou pozornost. Pokud bylo cílem předvést, jak ve společnosti Apple rádi říkají, „state of the art“ techniky, pak se to dokonale povedlo. Ve většině krabiček, jež nám poskytují dojem vrcholné zábavy, se však nacházejí pouze bezbranné součástky a kabely – člověka v nich nenajdeme. Vnímat Albion jako symbol brexitu, jak jej autor sám vykládá, sice můžeme, ale najít někoho ochotného meditovat nad prázdnotou krásy zůstane pravděpodobně jen zbožným přáním, neboť zde technika zcela evidentně vítězí nad uměním.
Autor je nakladatel.
Mat Collishaw: Standing Water. Galerie Rudolfinum, Praha, 11. 4. – 8. 7. 2018.