Německá radikální levice se kritickou teorií přestala inspirovat na konci šedesátých let. V té době také ve svém antiimperialistickém zápalu někdy překračovala hranice mezi antisionismem a antisemitismem. Oživení zájmu o dědictví frankfurtské školy přineslo sjednocení Německa a obavy z nového nástupu nacionalismu a rasismu.
Dne 5. května 2016 prochází antifašistická demonstrace vesnicí Bornhagen v Durynsku. Účastní se jí i filosof Theodor W. Adorno – jeho obličej s pochybovačným výrazem se skví na praporu jednoho z demonstrantů. Ačkoli by se Adornovi nejspíše nijak zvlášť nelíbilo, že slouží jako levicová ikona, vnucuje se otázka: Jak je možné, že mezi antifašistickými hesly na levicové demonstraci vlaje i obraz jednoho z nejdůležitějších zástupců kritické teorie? Z dnešního hlediska se zdá, že vztah frankfurtské školy k německé levici byl vždy komplikovaný.
Když ředitel Institutu pro sociální výzkum Max Horkheimer v roce 1948 psal Herbertu Marcusemu o své touze vrátit se z Los Angeles zpátky do Německa, nedoufal jen v to, že by tam našel práci, chtěl také zjistit, „zda se tam nenajde pár studentů či intelektuálů, které by šlo přesvědčit pro naši věc“. To znamenalo udělat přinejmenším něco pro to, aby „bylo myšlení a jednání zušlechtěno tak, aby se již Osvětim nemohla nikdy opakovat a nikdy nedošlo k něčemu podobnému“, jak to později formuloval Adorno.
Život po Osvětimi
Frankfurtská škola postavila problém, jak se vyrovnat s vyhlazením evropských Židů, do středu své kritické teorie. Mezi lety 1939 a 1944 Adorno a Horkheimer v americkém exilu napsali Dialektiku osvícenství (1944, česky 2009). Tváří v tvář fašismu v Evropě se vnucovala otázka, „proč lidstvo kleslo na novou úroveň barbarství, místo aby se posunulo ke stavu skutečného lidství“. Poslední kapitola o „prvcích antisemitismu“ je jedním z nejranějších pokusů o teoretické vystižení německé nenávisti vůči Židům.
Zatímco v Dialektice osvícenství jsou objasňovány dějiny lidské civilizace, aby se předestřela otázka, jak mohlo dojít k Osvětimi, v Negative Dialektik (Negativní dialektika, 1966) se Adorno pokouší formulovat filosofii, která by pojmově i metodicky reflektovala zkušenost šoa. Z knihy je rovněž zcela zřejmé, jaký význam mají německé zločiny pro filosofa z osobního hlediska. Adorno se táže, zda je po Osvětimi „vůbec možné žít“, a popisuje, jak jej pronásledují sny o tom, že „již není mezi živými, protože v roce 1944 zahynul v plynové komoře“.
Ovšem v roce 1968 revoltující studenti těmto zkušenostem věnovali pramálo pozornosti. Jejich zájem o díla kritické teorie se omezoval jen na rané dílo, z něhož bylo možné pro vlastní revoluční rétoriku využít jednotlivé citáty. Ačkoli kritika kontinuity mezi národním socialismem a Německem roku 1968 hrála určitou roli, teoretická vysvětlení byla pouze dílčí. Německý fašismus byl chápán toliko jako radikální forma kapitalismu a podstatou německého antisemitismu se revoltující studenti moc nezabývali.
V sedmdesátých letech se začal vytrácet i zbývající zájem o kritickou teorii. Mezi sešity berlínského nakladatelství Merve se již neobjevovala pirátská vydání marxistických textů, namísto toho dováželo nejnovější texty francouzského poststrukturalismu. Jürgen Habermas, zástupce druhé generace frankfurtské školy, hledal pozitivní východisko z postulované společenské totality a postupně se z něj stal dvorní filosof německé sociální demokracie. Někdejší antiautoritářští aktivisté se proměnili v ultraautoritáře a organizovali se v takzvaných K-Gruppen, které sice nevěděly nic o Maxi Horkheimerovi, ale zato všechno o Mao Ce-tungovi.
Německá dědictví
Ve stejné době proběhl také konečný obrat německé levice k antisionismu, který se mohl velice rychle změnit v antisemitismus. Několik týdnů po Adornově smrti, 9. listopadu 1969, se levicoví radikálové dopustili útoku na obecní dům židovské komunity v Berlíně. Atentát se nezdařil, neboť drát umístěné bomby byl zrezivělý. Skupina „západoberlínských Tupamaros“ na jednom letáku pokus o atentát legitimizovala: „Židé vyhnaní fašismem se sami stali fašisty, kteří se v kolaboraci s kapitálem z USA snaží vyhladit palestinský lid.“
Podobně argumentovaly rovněž Revoluční buňky, když v roce 1976 společně s palestinskými teroristy unesly letadlo společnosti Air France letící z Tel Avivu do Paříže. Domnělí revolucionáři z Německa pasažéry roztřídili. Ti, kteří byli židovského původu – mezi nimi i ti, kteří přežili holocaust –, byli drženi jako rukojmí, zatímco ostatní pasažéři byli propuštěni na svobodu. Nakonec se ale izraelské armádě podařilo téměř všechna rukojmí osvobodit. Čtyři Židé únos nepřežili.
Až časem začali autoři jako Wolfgang Pohrt nebo Eike Geisel levicový antisionismus kritizovat a obrátili se opět k textům frankfurtské školy. V levicové nenávisti vůči Izraeli spatřovali jistou formu německého odmítání viny. Německá levice, namísto aby se zabývala zločiny vlastních předků, raději označovala Izraelce, podle klasického vzorce obviňování oběti, za „nacisty současné doby“. Židovsko-kanadský historik Moishe Postone, který působil ve frankfurtském Institutu pro sociální výzkum, byl tímto vývojem velice zklamán. V jednom z otevřených dopisů německou levici kritizoval, že příliš často reprodukuje „německé nastavení“ (tj. nacionalismus nebo antisemitismus), místo aby proti nim bojovala.
Hlubší aktualizace kritické teorie začala v devadesátých letech. Když v roce 1989 padla berlínská zeď a z Německa se krátce nato stal mistr světa ve fotbale, upadla Spolková republika opět do nacionalistických bouří. Krátce nato došlo k vražedným útokům na migranty a v létě 1992 napadli neonacisté, za potlesku tisíců přihlížejících, úřad pro žadatele o azyl v Rostocku-Lichtenhagenu.
Již v květnu 1990 vyšlo ve Frankfurtu dvacet tisíc levicových demonstrantů do ulic pod heslem „Nie wieder Deutschland“ (Již nikdy Německo), míněným jako opak hesla „Wir sind das Volk“ (My jsme lid/národ). Panovala mezi nimi obava z toho, že by znovusjednocené Německo mohlo opět zatoužit po nadvládě nad Evropou. Na těchto základech v devadesátých letech vzniklo několik politických skupin a časopisů, které se odvolávaly na kritickou teorii frankfurtské školy a stavěly se na odpor německému rasismu a antisemitismu.
Produkce teorie
Dodnes je pro tuto „protiněmeckou levici“ ústředním tématem kritika německých podmínek. Navíc se objevily snahy zabývat se i jinými reakcionářskými ideologiemi. Takto je frankfurtskou školou analyzována i společenská forma konzervativního islámu a kritizován islámský antisemitismus.
Další autoři a autorky se zabývají feministickými tématy – zdůrazňují, že moderně kapitalistický subjekt, který Adorno s Horkheimerem denuncují, je zároveň maskulinní subjekt, neboť kapitalistická společnost je ve své podstatě pohlavně segregovaná.
Navzdory této teoretické produkci je situace frankfurtské školy problematická. Na univerzitách jsou tendence odkazovat na kritickou teorii upozaďovány a rovněž pro politická hnutí jsou abstraktní texty často neatraktivní. V produkci frankfurtské školy není možné najít žádné pokyny k jednání, nemluvě o revoluční teorii. Mnoho zástupců levice považuje proto za zajímavější postkoloniální nebo feministické směry slibující prostřednictvím kritiky jazyka a pojmu „performance“ rychlou změnu společnosti.
Současní „odchovanci frankfurtské školy“ spatřují v teoretické práci formu politické praxe. Jejich radikální kritika společnosti ukazuje zvrácenost uspořádání současného světa a sami doufají v život, v němž by mohlo být všechno jinak. Tuto naději v lidštější uspořádání společnosti lze nalézt právě u Adorna: „Promýšlet možnost lepšího uspořádání, v němž by člověk nemusel mít strach být jiný.“ A v němž by již nikdo nemusel mávat prapory.
Autor studuje na katedře interdisciplinárního výzkumu antisemitismu na Technické univerzitě v Berlíně.
Z němčiny přeložil Adam Vaněk.