Manuál revoluce

S Martinem Valentou o teoriích a praxích frankfurtské školy

Institut pro sociální výzkum, který se stal klíčovou institucí takzvané kritické teorie frankfurtské školy, prošel za dobu své existence bouřlivým vývojem. Jak se proměňovaly přístupy a oblasti zájmu jeho čelných představitelů? Jak se vztahovaly k poválečné německé situaci a hnutí roku 1968?

Jak se v americkém exilu rozdělily myšlenkové cesty hlavních představitelů frankfurtské školy, tedy především dvojic Theodor Adorno – Max Horkheimer a Erich Fromm – Herbert Marcuse?

Ve třicátých letech byla frankfurtská škola synonymem Institutu pro sociální výzkum, který vedl Max Horkheimer. Ten nejprve poskytoval prostor zejména Erichu Frommovi, který rozvíjel uplatnění Freudových analýz na společenské skupiny a empirické výzkumy vyvracející Marxovo pojetí proletariátu a později analýzu autoritářství. Fromm měl jako jediný v institutu doživotní smlouvu. Teprve koncem třicátých let se Horkheimer přiklonil k Adornovi, který nebyl pracovníkem institutu. Fromm se orientoval na psychologický humanismus a směřoval k syntéze emancipace individuální a celospolečenské. Pro Adorna, a časem i Horkheimera, to znamenalo riziko přizpůsobení se společenské situaci. V roce 1939 Horkheimer institut rozpustil a společně s Adornem začal psát Dialektiku osvícenství. Znamenalo to …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky