Právo na štěstí pro všechny

Herbert Marcuse a hledání revoluce

V průběhu 20. století se kritická teorie frankfurtské školy stala jednou z vlivných tradic filosofického i sociálně kritického myšlení. Český výbor z textů Herberta Marcuseho je připomínkou radikálnějších pozic, od nichž se frankfurtská škola postupem času odklonila, a poukazuje na vztah teorie a praxe jako na její ústřední rozpor.

Kritická teorie ve svých počátcích připouštěla možnost revoluce, ale postupně se od této pozice vzdalovala. Herbert Marcuse (1898–­­
–1979) byl mezi představiteli frankfurtské školy tím, kdo bezesporu táhl revoluční káru nejdéle. Dávno poté, co se většina ostatních „kritických teoretiků“ rozloučila s nadějí, že zažijí nové kolo revolucí, jež by lidstvo přiblížily skutečnému socialismu, byl Marcuse prorokem mladé generaci studentských revolucionářů formujících novou levici. I v jeho podání se ale kritická teorie ukázala jako nedostatečně revoluční a jeho následovníci se postupně obraceli k jiným učitelům. Ovšem nikoli s větším úspěchem, pokud jde o změnu západní společnosti.

 

Pečlivě zašitá trhlina

„Ze všech myslitelných marxistických heterodoxií se snad právě ta frankfurtská nejméně obejde bez sjednocení teorie a praxe, jakkoli zprostředkovaného,“ prohlašuje Martin Profant v rozsáhlé úvodní studii nedávno vydaného výboru …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky