Host 2018, 88 s.
Jsou básníci, kteří čtenáře přesvědčují, že se v evidentních, každodenních skutečnostech ohlašují podstaty, že když se podíváme takto nebo budeme myslet takhle, pochopíme. Pavel Němec ve své prvotině Záměstí volí opačný postup. Pro věcí obyčejné a všem srozumitelné vyrábí nevšední pojmenování. Kýžená jinakost těchto snažných, hladkých překladů reality do poezie spočívá v metaforizaci. To je banální zjištění, ale právě ono ukazuje, nakolik Němcova představa o tom, co je poezie, vězí v tradici epitet a ornamentu. Struktura básně tu povětšinou stojí na apozici: napíše se to přímo, napíše se to obrazně. Převládající účinek toporné zdobnosti nepřekryje ani časový námět nebo dnes tak populární – a únavné – repliky „odposlechnuté ze života“. Němec zjevně číhá na příležitost pro báseň, avšak spatřené příliš často a příliš rychle lakuje na poetično. Tak se i jeho autorský pohled nakonec stává součástí (sebe)pozorování, v němž jde především o to, aby jednotlivé řádky vyhlížely jako verše. Přitom prožít drama je možné i v teplákách na dobře prošlápnuté cestě od postele k lednici. Což nakonec Němec ví. Nad některými verši cítíte, že se tu mezi dveřmi, mezi lidmi či jen tak na ulici odehrálo něco zásadního. Jenomže buď se to cestou na papír vytratilo, nebo si to autor přál vidět až příliš jasně, a proto zůstal v básni poloslepý. Tam, kde prožitek či zásah skutečnosti převážil nad vůlí dělat poezii, dopadlo to nejlépe (Zajímavost, Podoba, Prvek).