Poločas lesa - literární zápisník

Není to zrovna útěšný pohled. Hradba lesů roztažená přes celý obzor zežloutla, stromy usychají. Odstín zkázy už znám dokonale, v předešlých letech jsem vídával nažloutlé vršky smrků jen místně, vyčuhovaly z tmavé zeleně a tvořily zvláštní mapy, dobře čitelné z kopců a skalních ostrohů. Časem jsem si zvykl i na řev motorových pil, doléhající z lesa, do něhož se zakousl venkovany nenáviděný Brouk. Psal jsem přátelům, že se něco se zdejšími lesy děje, že potoky v létě vysychají, u silnic se kupí narovnané klády a krajem křižují těžké tahače. Už tehdy jsme tušili, že onen nepatrný škůdce nám svými kusadly odhaluje budoucnost – budoucnost až příliš blízkou na to, abychom se jí my sami nedožili.

Uběhlo pár let a lesy v téhle zemi žloutnou rychleji, než jsme si uměli představit. Vyjdu někam na kopec, rozhlédnu se, a vidím jeden seschlý vršek vedle druhého. Na úředních deskách čtu výzvy lesníků, nabádající k rychlému odklizení napadených smrků. V lese pak potkávám muže sedícího …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky