Řídit trolejbus jsem nechtěla

S Taňou Maljarčuk o odcizení emigrace a přežití literatury

Ukrajinská spisovatelka přezdívaná „královna povídky“ přijela na pražský veletrh Svět knihy představit svoji knihu Bestiář, výbor povídek nedávno vydaný nakladatelstvím Větrné mlýny. Mluvili jsme o tom, jak se žije ukrajinskému spisovateli v cizině, o jejím rodném Ivano­-Frankivsku, ale také o tom, proč napsala dětskou knihu o kaloních.

Ve vašem posledním románu Zabuťťa se setkáme se skutečnými historickými postavami ukrajinských emigrantů, kteří hledali útočiště v meziválečném Rakousku. Mají tehdejší politická emigrace a lidé, kteří do zemí Evropské unie přijíždějí z Ukrajiny dnes, něco společného?

Emigranti, o kterých píši ve svém románu, opustili Ukrajinu po neúspěšném pokusu o vytvoření nezávislého ukrajinského státu v letech 1918 až 1922. Mezi nimi a mnou, protože i já jsem emigrantka, leží přibližně sto let. Rozdíl je v dostupnosti informací. Emigrant před sto lety neměl Skype ani sociální sítě a často si v nové zemi připadal odcizený a bez perspektivy. Za takových okolností se leckdo zlomil, leckdo dožil svůj život v bídě a zapomnění. Občas si říkám, že jsem odjela z Ukrajiny i proto, abych aspoň zčásti pochopila, jak jim tehdy bylo. Jen ve Vídni žilo v roce 1920 kolem padesáti tisíc Ukrajinců. Mnozí patřili ke vzdělané a relativně zámožné inteligenci, kterou bolševici po svém vítězství tragicky vyloučili …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky