Květnové události roku 1968 jsou ve Francii dlouhá desetiletí předmětem řady polemik. Pokud však jde o revoluční étos, nezdá se, že by nějaké současné hnutí na tehdejší boj přímo navazovalo. Místo toho sledujeme pozvolnou snahu zařadit protisystémové povstání z roku 1968 do oficiálních národních dějin.
Francie se při padesátém výročí května roku 1968 rozhodně nenudila. Do ulic vyšly stovky tisíc lidí protestujících proti sociálním a ekonomickým politikám prezidenta Emmanuela Macrona, na železnicích vypukla stávka proti transformaci francouzských drah v soukromou společnost a na univerzitách se konaly demonstrace a okupace kvůli změnám v přijímacích řízeních. Situace jako ze scénáře pro hraný film pojednávající o výročí slavného povstání. Reakce moci byla také předvídatelná: v rozhovoru k prvnímu roku svého vládnutí Macron označil demonstrující studenty za rozsévače chaosu, zatímco v souvislosti se železničáři volil uměřenější výrazivo. Prezident se pravděpodobně snažil, aby nedošlo ke konvergenci budoucích prekarizovaných intelektuálních pracujících a tradiční dělnické třídy.
Posunout hranice myslitelného
„Rok 1968 je mimořádně neprůhledný,“ vysvětluje filosof Patrice Maniglier postoj zejména mladších generací Francouzů k událostem, jež se na dlouhou dobu staly synonymem studentské rebelie proti konzervativní moci generála Charlese de Gaulla. Vedle konkrétních výsledků, jímž bylo například zvýšení minimální a průměrné mzdy pro dělníky či změna poměrů na fakultách a univerzitách, otevřel květen 1968 prostor pro celou řadu nových sociálních hnutí a aktivit, jako je feminismus, antipsychiatrie či ochrana životního prostředí. Mnohá vítězství těchto hnutí byla vybojována až roky po osudném květnu. Z jistého úhlu pohledu – a ve srovnání s reformami Lidové fronty z roku 1936 či socialistických vlád na začátku 21. století – by se rok 1968 mohl jevit jako neúspěch. „Ovšem způsob dělení na normální a nenormální byl pozměněn,“ říká Maniglier, podle něhož jsou přelomové události rozpoznatelné právě tím, že posouvají hranice myslitelného.
Z tohoto hlediska se zdá květen roku 1968 poslední událostí svého druhu ve Francii. Letošní protesty se zaměřily na konkrétní body navrhovaných reforem a tím se i vyčerpaly. Nezdá se, že by se demonstrantům dařilo jít do přímého střetu s novou mocí „jupiterského prezidenta“ Macrona, který se v jistém ohledu dost inspiruje konzervativním majestátem de Gaulla. Ani zdaleka se nepodařilo integrovat parciální boje mezi jednotlivými mobilizovanými společenskými skupinami, jako tomu bylo před padesáti lety. Posunout hranice možného se pravděpodobně snažili jen aktivisté z Notre-Dame-des-Landes.
Navíc už téměř neexistují významné politické síly, jež by se ke květnu roku 1968 vztahovaly jako k určující události. Pro francouzskou radikální levici a zelené hnutí před padesáti lety byl květen iniciačním momentem, jejž stavěly do protikladu k Ruské revoluci, čímž se odlišovaly od Francouzské komunistické strany. Květen 68 byl založen na horizontálním rozhodování, na alternativních a radikálních praktikách a také na zřejmé lhostejnosti vůči institucionálnímu fungování politiky. Dnešní hlavní levicová hnutí, ať již se jedná o tradiční strany či nová uskupení typu La France Insoumise, fungují zcela odlišně. S étosem roku 1968 se snaží nějak pracovat jen menší skupiny, většinou trockistické provenience. Ti další pěstují buď model rozsáhlé Lidové fronty, nebo tolik módní populistickou strategii.
Na pomezí oficiální historie
Paradoxní je, že nejvážněji berou rok 1968 jeho odpůrci. Konzervativní pravice a její intelektuální představitelé vidí v tehdejších událostech spouštěč úpadku staré dobré francouzské vlasti. Proslulý je v tomto ohledu útok, který podnikl proti květnu roku 1968 bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Před deseti lety obvinil tehdejší protestní hnutí z morálního relativismu, zničení starého systému školství a zaslepeného antiautoritářství, které v konečném důsledku velebí kriminálníky a zloděje. Z tohoto pohledu je rok 68 momentem zrození hédonistického kapitalismu, který nezná meze a nestaví na odiv hierarchickou strukturu. Ani letos konzervativní intelektuálové nezůstali v klidu. Na konci loňského roku je znepokojila zpráva o tom, že Elysejský palác uvažuje o oficiální připomínkové akci května 68, a to i s důrazem na situaci, kterou tehdy zažívaly další země.
Ačkoli z oficiálních oslav nakonec sešlo, ukazuje se, že kromě konzervativní pravice dnes existuje silná vůle integrovat pařížské jaro 1968 do „národního příběhu“ Francie. Podle historičky Julie Pagisové by oficiální oslavy „vyzdvihly jeden z charakterů tehdejšího dění, a sice smírčí příběh o pěkném měsíci květnu, který by zcela zakryl fakt, že marxismus byl politickým horizontem většiny protestujících“. Květen by se tak stal bojem za posílení osobní svobody, a to ve všech možných pojetích, jež jsme dnes zvyklí v této souvislosti používat. Tedy včetně takzvané ekonomické svobody.
Koneckonců by to nebylo poprvé, kdy by francouzský národní příběh – čili narativ vyzdvihující národní identitu pomocí historických událostí, ale s vyloučením historické vědy – musel vstřebat skutečnosti, jež jsou z hlediska moci spíše traumatizující. V případě Francouzské revoluce to trvalo prakticky století, zatímco Pařížské komuně se této pochybné výsady zatím nedostalo vůbec. Možnost zařazení do oficiální historie je tak možná tím největším politickým nebezpečím, kterému dědicové radikálních hnutí z roku 1968 dnes musí ve Francii čelit.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.