„Zatímco se někteří lidé domnívají, že se z Venezuely může stát další Kuba, nejpravděpodobnější je, že se Kuba brzy promění v další Venezuelu,“ tvrdí Joaquín Villalobos v komentáři s titulkem Venezuelské domino, otištěném 9. srpna v největším španělskojazyčném deníku El País. Salvadořan Villalobos byl v sedmdesátých letech členem Lidové revoluční armády a podílel se na dosud plně nevyjasněném zavraždění Roqueho Daltona, básníka a člena téže organizace, čehož později opakovaně a veřejně litoval. V salvadorské občanské válce byl jedním z hlavních vojenských stratégů Národněosvobozenecké fronty Farabunda Martího, která se po ukončení ozbrojeného konfliktu stala jednou z hlavních politických stran v Salvadoru. Villalobos z ní však v roce 1994 odešel, protože se mu nedařilo posunout ji směrem k politickému středu, a postupně se stal globální autoritou v oblasti mírového vyjednávání a kritikem latinskoamerické levice. Její hlavní mezinárodní organizace ALBA (Bolívarovská aliance pro Ameriku), založená Hugem Chávezem a Fidelem Castrem, podle něj funguje na stejném principu jako Rada vzájemné hospodářské pomoci a čeká ji týž osud jako RVHP na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zatímco za pozdní studené války se kubánský režim držel na nohou díky sovětské finanční pomoci, v novém tisíciletí nastoupila na sovětské místo Venezuela se svými petrodolary, které vedle Kuby udržují u moci také vládu Daniela Ortegy v Nikaragui, zmítané ještě horší vlnou represí a násilí, než jaké známe z Venezuely. Chávismus však „podřízl slepici, která snáší zlatá vejce“, tedy vlastní produktivní základnu, píše Villalobos; subvence pro kubánskou a nikaragujskou vládu tak nejspíš vyschnou a na obzoru není nikdo, kdo by je nahradil. Kuba se mezitím stejně jako SSSR za perestrojky pokouší reformovat nereformovatelné a heslo „ostrova svobody“ dnes prý paradoxně nemá znít „Socialismus, nebo smrt!“, nýbrž „Kapitalismus, nebo smrt!“. Přinejmenším „tvrdému jádru“ latinskoamerické levice tak Villalobos předpovídá dominový efekt. V závěru článku píše, že boj dnes neprobíhá mezi levicí a pravicí, nýbrž mezi demokracií a diktaturou. I pro bývalého revolucionáře se nicméně demokracie stala víceméně synonymem kapitalismu.
Brazílii čekají v říjnu všeobecné volby, v nichž bude dvousetmilionová země vybírat nového prezidenta, senátory, poslance, guvernéry jednotlivých států federace i zastupitele jejich zákonodárných shromáždění. V prezidentském systému nicméně největší díl pozornosti tradičně náleží kampaním uchazečů o nejvyšší státní funkci. Nejčastěji jsou zmiňována dvě jména – levicový exprezident Lula da Silva, jemuž kandidaturu komplikuje výkon trestu odnětí svobody za korupci, a ultrapravicový poslanec Jair Bolsonaro, v médiích běžně označovaný jako „brazilský Trump“. Ve svých nepodložených siláckých výrocích zachází bývalý důstojník možná ještě dál než severoamerický magnát. Portugalský deník Diário de Notícias věnoval hned několik textů jeho vystoupení ve slavné talkshow Roda Viva (V jednom kole), jež vysílá brazilský kanál TV Cultura už od roku 1986. Bolsonaro zde mimo jiné popřel odpovědnost portugalské koloniální říše za trh s otroky černé pleti. „Portugalci ani nevstupovali na africkou půdu, to sami černoši jim dodávali otroky,“ cituje kandidáta článek z 31. července. (Bolsonaro bohužel nebyl nucen vysvětlovat, jak to, že se v Angole nebo Mosambiku hovoří portugalsky.) Žádný historický dluh vůči černochům prý neexistuje: „Jaká křivda? Já jsem nikdy v životě nikoho nezotročil (…) Černoch není lepší než já a já nejsem lepší než černoch,“ prohlásil poslanec. Už na vojenské akademii za vlády brazilské junty (kterou Bolsonaro rád vyzdvihuje) s ním prý studovalo několik černochů, a proto bude vystupovat proti „nepotřebným“ kvótám pro studenty černé barvy pleti. Ve skutečnosti portugalští kolonizátoři pořádali v západní a rovníkové Africe lovy na otroky a podle současných odhadů dovezli od 16. do 19. století jen do Brazílie téměř pět milionů otroků, dodává deník. Dějiny nás však bohužel učí, že victim blaming funguje – a někdy mu podlehnou i samy oběti.
Na závěr trocha politického bulváru: bolivijské noviny jsou od 8. srpna plné zpráv o krádeži prezidentské medaile a šerpy s trikolórou. Oba předměty byly odcizeny z vozidla, které zaparkoval poručík Roberto Juan de Dios Ortiz v El Altu, předměstí hlavního města La Paz, aby si „odskočil“. Bezpečnostní kamery zaregistrovaly nejen samotnou krádež, ale i skutečnost, že poručík převážející nejvyšší státní symboly zamířil do „domu milostných schůzek“, jak jeho cíl kulantně nazval bolivijský deník La Razón, takže důstojníkovi nezbylo než tuto zahanbující okolnost přiznat. Když se vrátil k autu, „černý batoh“ s medailí a šerpou byl pryč. Oba předměty byly nalezeny po šestnácti hodinách pátrání a jeden ze dvou pachatelů byl zadržen; důstojník vojenské ochranky už je ale nestihl dovézt prezidentovi na vojenskou přehlídku do Cochabamby. Podle dalších článků v listě vyšlo najevo, že Ortiz měl oba předměty u sebe doma už od poloviny července, aniž by bylo jasné proč. Historickou hodnotu má zejména medaile, která pochází z časů Simóna Bolívara, od nějž Bolívie odvozuje své jméno. Prezident Evo Morales už se nechal slyšet, že bude pro odpovědné osoby požadovat exemplární trest.