Petice Asociace spisovatelů proti tomu, aby si Karel Gott zazpíval v Lipsku, trefila hřebíček na hlavičku a ukázala, že je vždy za co bojovat. Ale slušelo by jí víc důslednosti. Proč rovnou neprotestovat proti tomu, že výše zmíněný je tu už nějak moc dlouho? Nietzsche už kdysi dávno tvrdil, že Gott zemřel, což se v obecném smyslu nedá potvrdit ani vyvrátit, ale v České republice to tedy evidentně neplatí. A nic se s tím nedělá.
S bohy je potíž – nechce se jim umírat. A někdy vlastně ani lidem. Už ani nevím, kolikrát jsem četl o tom, že bude dobře v naší zemi, až vymřou všichni lidé pamatující minulý režim. Hlásají to mnozí – od celkem bezvýznamných komentátůrků až po osvícené myslitele typu Marka „Orka“ Váchy. Česko je asi nutné trochu vyklidit a pak už se ráj sám rozhostí a bude dobře navěky. Čili nic tak obtížného! Pokrok je věcí věku. Vzniká otázka, zda by se tomu ovšem nemělo trochu napomoci: co třeba rozběhnout kampaň ve stylu jedné už proběhlé, která by tentokrát cílila i na podstatně mladší třeba pod sloganem „Přemluv fotra, ať už to zabalí“. A že by autoři myšlenky šli příkladem a spáchali rituální seppuku? Na to bych nespoléhal. Koneckonců někdo to všechno musí reflektovat.
Minulost nás tedy prý drží neúprosně pod krkem či si nás vede na řetízku a my se jí neumíme vymanit. Musíme tedy umřít a uvolnit cestu lepšímu. Elementary, Watson. Vzpomínám na hysterické vzedmutí vášní kolem takzvané vajíčkiády, když „mladí“ útočili pomocí tohoto produktu na Jiřího Paroubka a jiné jeho spolustraníky. S takovou mládeží se už ničeho nemusíme bát! S tou se řítíme přímo na špičku Evropy a budeme tam vcukuletu! Jací krásní mladí lidé! Atd. Ano, když někdo dostane sto zásahů, tak neohroženě přijít a prsknout na něj to stoprvní vejce, to už vyžaduje charakter.
Mně naopak někdy připadá, že s těmi staršími se bylo o čem bavit a světu rozuměli. Zažili svoje a věděli, co si mají myslet. V devadesátých letech vnášeli do veřejného prostoru noblesu, rozvahu a důstojnost. Zčásti to byli lidé roku osmašedesátého, kteří si své angažmá užili dvakrát: nejprve za normalizace, když je vyhazovali z míst, a potom namnoze po devětaosmdesátém, kdy se s magickým letopočtem 1968 zase nesmělo spojovat nic kladného.
Ale vzdálenost věci proměňuje. Po třiceti letech jsem si teď poslechl záznam reportáže rozhlasového redaktora Slávy Volného, kterou pořizoval osudného 21. srpna v pražských ulicích. Překvapilo mě, jak se téměř každý z respondentů plamenně odvolával na zrazené spojenectví v duchu Halasova „a my jsme je milovali“. V roce 1988 pro mě spojenectví se Sovětským svazem byla tak čistá absurdita, že jsem výroky v daném významu vůbec nevnímal, zasahovalo mě pouze jejich emoční ladění a situační doprovod. Náš postoj vždy zkresluje realitu, brání nám vůbec k ní přistoupit, významnější se stává představa, jakou jsme si vytvořili. Realita samotná je ve vedlejší úloze, nebo dokonce představuje nepříjemnou překážku.
A nade vším jsou lidské osudy. Vzpomínám si na jeden televizní předpůlnoční rozhovor s paní tuším jménem Marie Míková, jež v roce 1968 byla jednou z místopředsedkyň Národního shromáždění. Pocházela z extrémně chudé rodiny, nemohla ani dokončit základní školu, posluhovala, od mládí tvrdě pracovala. Dala se pak ke komunistům, věřila ve spravedlnost a lepší svět. Udělala kariéru – ale materiálně z ní podle všeho moc neměla. V osmašedesátém nadšeně uvítala reformy a všemožně je podporovala. Po návratu politiků z Moskvy prohlásila, že s okupací se nikdy nesmíří a nikdy ji neuzná. Když pak v září 1969 Ústřední výbor schvaloval, že šlo o „bratrskou pomoc“, spolu s asi třemi čtyřmi dalšími deklarovala, že bude proti. Udělali přestávku, vyloučili jí z ÚV, Husák jí řekl: „Vezmi si své věci a běž!“ Vyžádala si mikrofon a odvětila: „Nebojím se. Jen se zas vrátím, odkud jsem vyšla.“ Dlouho pak hledala místo, nakonec v nějaké chemičce vymývala sudy se sajrajty. Konvertovala a stala se z ní mariánská ctitelka. Měla radost z Listopadu a vypadala jako šťastná a vyrovnaná stará paní. Takových křivolakých cest vždy byly a jsou tisíce. Jistěže by jí také zahrnuli vulgárními urážkami a výsměchem, ty vševědoucí stroje na nesnášenlivost. Ta potřeba stále soudit druhé bez znalosti věci je v jádru jen zvláštní formou odporu a nenávisti ke světu – protože druzí jsou ten svět, který nezaslouží slitování. Ale my v jejím příběhu můžeme hledat porozumění, smysl a příklad.
Minulost se nám tak lehce nepoddá, žije si v nás svůj život. Hodně se teď bojuje o zkoumání „každodennosti“ za minulého režimu. Propagandisty to přivádí k šílenství, spatřují v tom rafinovanou subverzi. A jistým způsobem mají pravdu – na obrazu náhle vystupují další barvy. A ve chvíli, kdy se mezi černou a bílou objeví sebemenší jiný odstín, cítí se agitpropčík poražen. Jenže někdo mohl mít šťastné a kouzelné dětství, i když jsme měli politické vězně. V rádiu nehráli jen častušky a Michala Davida, ale také Beatles od první do poslední písničky. Bylo nadšení z toho projevem kolaborace? Může věrojatný popis minulého režimu relativizovat jeho temné stránky? Myslím, že skutečnost je mnohovrstevnatá a musíme to unést, jakkoli to může být těžké. Ale to je přece znejišťující, to nelze připustit, volají ideologové. Právě že naopak – když to dokážeme, budeme daleko silnější a klidnější a můžeme se s minulostí nějak srozumět. Jinak se s ní budeme na sebe jen vzájemně šklebit a přemlouvat ji, ať nám konečně zmizí z očí. A když nás neodprosí či se nezarovná do poslušných lajn, tak ať raději vymře, rozplyne se i se svými aktéry. To se ale zcela jistě nestane a ona se zakrátko vrátí v daleko příšernější podobě, než jsme si uměli představit.
Autor je literární historik.