V horách a údolích toulával jsem se už dávno,
po hájích, po polích toulat se těší mne zas.
Vzal jsem své syny a synovce za ruce, jdeme,
za bujným ořeším čeká nás porostlý sráz.
Bloudíme sem a tam v pahorcích, terasách polí,
kde je pár obydlí pustých a osiřelých.
Ještě jsou stopy znát na místě ohniště, studny,
zbylo pár moruší, bambusů ztrouchnivělých.
Ptáme se člověka, jenž tady sbírá své klestí,
kam všichni odešli, ti, jejichž domov tu stál?
A ten, jenž klestí si sbírá, nám v odpověď praví:
„Zemřeli, nikdo tu nezůstal, ni v šíř, ni v dál.“
Za třicet let se vždy stěhuje sídelní město –
ta slova opravdu přemnoho dovedou říct.
Jen v marných proměnách plyne jak sen lidský život,
nakonec musí se navrátit v nicotné nic.
Úryvek z delší básně v překladu Marty Ryšavé
a Josefa Hiršala vybral Michal Špína