Vracím se žít do polí a zahrad

V horách a údolích toulával jsem se už dávno,

po hájích, po polích toulat se těší mne zas.

Vzal jsem své syny a synovce za ruce, jdeme,

za bujným ořeším čeká nás porostlý sráz.

Bloudíme sem a tam v pahorcích, terasách polí,

kde je pár obydlí pustých a osiřelých.

Ještě jsou stopy znát na místě ohniště, studny,

zbylo pár moruší, bambusů ztrouchnivělých.

Ptáme se člověka, jenž tady sbírá své klestí,

kam všichni odešli, ti, jejichž domov tu stál?

A ten, jenž klestí si sbírá, nám v odpověď praví:

„Zemřeli, nikdo tu nezůstal, ni v šíř, ni v dál.“

Za třicet let se vždy stěhuje sídelní město –

ta slova opravdu přemnoho dovedou říct.

Jen v marných proměnách plyne jak sen lidský život,

nakonec musí se navrátit v nicotné nic.

 

 

Úryvek z delší básně v překladu Marty Ryšavé
a Josefa Hiršala vybral Michal Špína

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky