Na kraji chrámu stojí velká prosklená kukaň. Prodávají se v ní lístky, vstupné do chrámu činí sedmdesát korun. Studenti nikoli „polovic“, ale padesátku – kam bychom přišli! Aspoň nám sem nelezou bezdomovci a žebráci, pane, to byste snad chtěl? No tak. Projděte si to tu a zase běžte.
Zas dávné pražské barokní šero. Strach z obřích šedobílých soch církevních učitelů křižmo před oltářem, na hlavách elefantické mitry, v rukou monstrózní berly, tlusté prsty trčí do šerého prostoru. Umělý mramor kazatelny vypadá jako pravý. Chvíli se zdá, že nahoře chrám zeje rovnou do nebes, pak zas ochozy a stropní fresky vyvolají iluzi, že uvnitř chrámu stojí jakýsi další, nedostavěný chrám. Vše vlaje a zároveň trne, okny vysoké čelní kopule dolů padá klidný šedý svit. Jako bychom si měli celé to okolní rozevláté baroko na závěr nějak odmyslet…
A v jednom z postranních oltářů vpravo visí šerosvitný obraz Františka Balka (možná Palka) zvaný Smrt svatého Xaveria. Na něm misionář svatý František Xaverský leží na pobřeží ostrova Šang-čchuan, na loži neuměle sbitém z prken, trochu jakoby ukřižován, či se pod ním snad jen hroutí provizorní lože a rozpadá se do nenávratné šedi. Propadlé oči upírají se vzhůru nebo snad někam k obzoru, na němž by se měla zjevit poslední plachetnice. Vyzáblá bosá noha trčí zpod pokrývky, v seschlých rukou praská růženec. Nejpodivnější je na obraze střecha Xaveriova útulku: nejspíš má jít o pár palmových listů, vypadají však jako obrovský pták, usazený nad Xaveriovou hlavou. Snad opravdu je to sup, natahující holý krk dolů k muži, jenž stále ještě žije.
Malba se leskne, tmavé plochy nelze dobře rozluštit. Pozorovatel musí neustále měnit polohu, ukračovat vpřed i vzad a hledat skryté tvary pod oslnivými pablesky na velkých tmavých skvrnách. Kolem tohoto unikavého obrazu se točí slavné romaneto Jakuba Arbesa Svatý Xaverius z roku 1873. Dílo v české literatuře kanonické, byť zároveň už pozapomenuté. Přesto i dnes najde své emfatické vykladače: „Za největší český román (a text posledních dvou staletí) troufám si označit Svatého Xaveria Jakuba Arbese, zneuznaného génia,“ tvrdí David Gross ve svém eseji Šifra mistra Jakuba, publikovaném před pár lety v Orientaci Lidových novin, na nějž mě nedávno navedl odkaz jistého záhadného „přítele“ ze sociálních sítí.
Nechme stranou, že Gross jako nadbytečný šmahem odmítá Nerudův skvělý novotvar, označující Arbesovy delší fantaskní prózy za „romaneta“. Přejděme i to, že Gross, snad aby mu dodal větší váhy, vidí v Arbesovi kromě Eca a Borgese kupodivu i jakéhosi Kunderu 19. století. Hlavním obsahem eseje je zajímavý a hutný, jakkoli zároveň odvážný výklad Arbesova romaneta. Děj Svatého Xaveria se (tak trochu ve stylu Dana Browna) točí kolem hledání tajemného odkazu, jenž má být neznámým způsobem zašifrován uvnitř Balkova obrazu v malostranském chrámu svatého Mikuláše. Vypravěčův přítel je hledáním skrytého tajemství životně posedlý, ale nakonec je nenalézá a romanticky umírá neprávem vězněn v jisté vídeňské káznici.
Tady Gross činí obří skok k razantnímu výkladu romaneta: „Čeho je ale symbolem obraz svatého Xaveria? Nuže přeci celé evropské kultury, Evropy jakožto druhu civilizace.“ Svou tezi pak na Arbesova Xaveria podrobně a místy velmi doslovně aplikuje: „Měli jsme se jako civilizace od počátku vydat cestou rozumu. Ale to nebylo z nějakého důvodu možné. Zda nešlo rozumovou cestou jít kvůli iracionalitám a citům davu, či z jiného důvodu, třebas jakéhosi vnitřního chorobného sklonu samotných velkých zakladatelů, není jasné, nicméně Arbes dává najevo přesvědčení, že tento rozum, tento anti-mýtus, tato anti-magie, je přesto v dějinách Západu stále rozhodujícím aktérem, že jimi teče jako podzemní řeka, že je vepsán i v nejmystičtějších gestech, že je tajnou linkou na všech ‚svatých obrazech‘ a že tato podzemní řeka nutně musela jednoho dne vyvřít na povrch dějin a zahájit moderní éru…“ Jinde: „Evropa je přeci jen tajuplný projekt, a toto její tajemství souvisí s rozumem, a nikoli jeho popřením. Jen jsme to celé pochopili špatně. Ono veliké zlepšení lidské situace nesmí tkvět jen v kupení bohatství. Či v Růstu, jak by řekli dnešní filosofové. Potřebujeme ještě vyšší a čistší rozumovost. Ten poklad tu někde je, ale v HDP nespočívá (…) Je tím pravým pokladem bičování k pokroku technologickému a vědnímu (…)? Anebo je to ještě jinak? Lze z evropského rozumu vydolovat ještě více? Kde jsou hranice zázraku rozumu?“
Můj tajemný „přítel“ ze sociálních sítí byl Grossovou masivní kulturně-historickou extrapolací Arbesova Xaveria unesen. Přiznám se, že radši vnímám literární dílo v docela opačných, totiž otevřených a rozvolněných konturách. Skrz různost a neukotvenost je pak lépe k zahlédnutí osobní autorské „mlhavo“, jež je u Arbesa přece jen víc romanticky básnické než myslitelské, jak by chtěl vidět Gross. Věčné hledání pokladů v tajných značkách uvnitř obrazů, jak je provozuje hrdina Arbesova romaneta – není to nakonec spíš evropské břímě než tajuplný projekt jakéhosi hlubšího „rozumu za rozumem“? Nejde odpradávna naopak o to s obrazem splynout, obelstít domnělé tajné značky a skryté vzorce tím, že rovnou budeme obrazem, jejž jsme zprvu dychtili rozložit na částice? Ostatně vypravěčův přítel, posedlý hledač úředník Xaverius, se sám v momentě smrti na dvoře vídeňské věznice mění v obraz umírajícího misionáře Xaveria z mikulášského chrámu. Tedy v obraz, v němž celý život marně hledal ukrytá schémata a odkazy. Bezděky se ve svých posledních chvílích prolne do obrazu, na nějž celý život jen zvenčí dychtivě dorážel. Tady je Arbes jemně obrazivý a spíš romanticky intimní vykladač lidských mystérií než nějaký tezovitý myslitel. Mnohem víc český Lao-c’ 19. století než evropský prapředek nějakého toho Dana Browna.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.