Kdo hodně čte, má pevné břicho

Devítiletý vypravěč románu maďarského spisovatele Ference Barnáse Devátý (A kilencedik, 2006) je devátým z jedenácti dětí v rodině, kde pomalu nikdo nevlastní ani své jméno. Matka, oslovovaná Manka, chtěla být klavíristkou nebo jeptiškou, ale vzala si důstojníka a porodila mu tolik dětí, že jí „vyjedly všechno vápno z těla“. Vyrostla v sedmihradských horách a kromě porodů jí nesvědčí ani ovzduší Velké nížiny. Otce, Tatu, vyhodili po čistkách z lidové armády. Mlátí ženu i děti, ale „móresům by naučil i Pánaboha“. Přebytečné potomky nestrčí do dětského domova vlastně jen proto, že by se tam nemohli modlit, a tak se snaží navzdory sociálnímu i ekonomickému vyloučení a neustálému ponižování rodinu zabezpečit, protože „není na světě potupnější věc, než když je někdo bábovka“.

Vypadat špatně

Deváté dítě hledí na jejich děsy – Manka má děsivý pohled vždy, když se modlí. Tata se uklidní, „jenom když pracuje nebo když vidí pracovat nás“. Devítiletý syn nahlíží svou rodinu jako „vadnou“. Nejde pouze o společenskou stigmatizaci mnohačetné, chudé a deklasované rodiny, ale i o tělesné či verbální nedostatky. Matka nemá zuby ani dělohu, druhý nejmladší bratr se pořád pohupuje, protože vyrostl v krabici od Azuru, aby ho nezalehli ostatní sourozenci. Jedna ze sester má nemocnou kyčel a všichni trpí řečovou vadou: „Kdybychom mluvili alespoň obstojně, hodně věcí by se nejspíš vyvinulo jinak.“ Zadrhávající Devátý má zmrzačenou ruku a často předstírá nemoc: „Vypadat špatně mi nedělá potíže, stačí, když na to pomyslím.“

Když se rakouské autorky Elfriede Jelinek ptali, proč se tak často v jejím díle objevuje motiv nemoci, odpověděla: „Tam, kde jiné možnosti k seberealizaci neexistují nebo jsou velmi výrazně omezeny, musí se tělo stát místem destrukce, tedy jakéhosi druhu obrácené kreativity.“ To, co se u Jelinek váže na ženskou perspektivu a tělesnost, vyjadřuje i stylizace dětského vypravěče. U Barnáse nejde ani tak o groteskní karnevalové tělo na způsob Grassova Plechového bubínku, jenž se připomíná na obálce románu, jako spíše o tělo, jež se stává objektem moci a dohledu (rodiny, institucí). Ovšem čím víc na dítě dopadá represe, tím více se může snažit moc dostat pod kontrolu – šikanovaný Devátý dokáže svou bezmocí manipulovat, upřeně pozoruje těla svých spolužáků, sourozenců, rodičů, identifikuje pachy. Ostatně chutě a vůně hrají v jeho vyprávění klíčovou roli – okukování štanglí salámů poskytuje závrať stejně jako hrnky silného čaje.

Jurodivá perspektiva

V Devátém silně působí prvky katolické spirituality, jakkoli jsou prosty borbélyovské barokní opulentnosti. „Ukázal jsi nám pravdu, jejíž cestou se ubíráme, seč nám síly stačí, neumdléváme a nekonkurujeme nevěřícím, plníme, cos nám přikázal,“ modlí se večer Tata s dětmi, a příběh rodiny se tak stává možnou aktualizací klasické Odyssey. Ranám osudu se rodina snaží čelit třeba výrobou votivních předmětů. Vázání umělohmotných růženců a kolorování fotografií svaté rodiny ani zdaleka nepřipomíná rodinnou idylu, spíše pásovou výrobu. Zkrátka ani víra nepřináší v oné bezčasé době útěchu. Nesouvisí s ní primárně obrazy svobody (i když má být nepochybně výrazem občanské statečnosti i vzdoru), ale spíše beznaděje – modlitby, na něž nikdo neodpovídá. I církev funguje jako instituce, která tak trochu kupčí s rituály a sestavuje graf hříchů. Dětský vypravěč se ale dokáže vyhnout jakémukoli patosu sociální kritiky: „Farář jednou říkal, že Kristus v té hostii být nemůže, což mě roztrpčilo, ale pak jsem znovu uvěřil, protože jsem chtěl věřit, stejně jako věřím ve svůj fotbalový klub. Neustále spřádám plány, jak vymyslet trik, s kterým SK Pomáz jednoho dne vyhraje mistrovství světa.“

Jedinou a skutečnou úlevu (a moc) totiž přináší paradoxně řeč. V devíti kapitolách se stále znovu, bez vnější katarze, litanicky vrší tytéž události a prosby – snídaně, cesta do školy a zase zpět, vyučování, zevlování v řeznictví, hlad, zima, večeře, sen o vlastní posteli a novém domě (i v něm ale zůstanou staré pořádky). Devátý sice skoro nemluví a špatně vyslovuje, ale jeho vnitřní řeč je bohatá a ta literární neuvěřitelně mocná. Je to on, kdo píše (a na rozdíl od Kafky i odešle) dopis autokratickému otci. Jeho vyprávění se rozpadá do polyfonního proudu vědomí, jenž může značit stejně tak dospívání, kontaminaci intimního jazyka veřejným, jako i pouhé usínání. Devátý vidí něco jiného, než na co se díváme. Jurodivost dětské perspektivy, vycházející z napětí mezi domnělou autenticitou a jazykovou i literární exkluzivitou, úžasem a banalitou, naivitou a suverénností, vytváří drsný obraz krutého světa, jemuž ovšem nechybějí groteskní tóny. „Na Farářovi není ani gram nadváhy a má pevné břicho, bude to možná tím, že hodně čte.“