Přinášíme první text z třídílné série zabývající se problémem elit v současné společnosti. Jde o pokus najít zdroje tohoto specifického uvažování o politice, ale také o odpověď na otázku, jak teorie elit ovlivnila myšlení v Československu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. A jaký význam má studium elit pro současnost?
„Tohle je třídní válka… A je to třída bohatých, moje třída, která ji vede a vítězí v ní,“ uvedl pro New York Times v roce 2006 americký miliardář Warren Buffet. V jistém smyslu tak shrnul jádro problému současné doby: nerovnost a z ní vycházející politickou nestabilitu, která hraničí v mnoha ohledech se stavem války. Společnosti jsou rozdělené, panuje v nich nejistota a roste napětí mezi jednotlivými třídami. Nad nimi se však tyčí sociální vrstva, které se to jaksi netýká: úzká skupina nejbohatších miliardářů, kteří formují novou elitu. Upevnění tohoto uspořádání pravděpodobně přišlo s ekonomickou krizí z roku 2008. Jakým způsobem na ni reagovala globální ekonomika? Na jednu stranu je možné říct, že poklesl počet extrémně chudých v globálním měřítku – z devatenácti na devět procent. Na druhou stranu poklesl příjem středních vrstev, a to hlavně v takzvaných rozvinutých zemích. Ztenčila se tak třída, která byla hlavním pojítkem dnes již klasického liberálního řádu demokratické společnosti tak, jak se ustavila v průběhu 20. století ve většině států takzvaného euroamerického civilizačního a kulturního okruhu. Na opačném konci sociální struktury se v globálním rozměru vynořují plutokraté, jejichž podíl na globálním bohatství neúměrně roste. Tak se do slovníku současného veřejného prostoru vrací termín elit, který sehrával významnou roli na konci 19. a počátku 20. století.
Možnost rovnosti
Poměrně často se setkáváme se srovnáváním dnešní doby s obdobím třicátých let 20. století v Evropě, tedy s obdobím těsně před získáním moci fašisty a nacionalisty. Byla to také doba akutní ekonomické krize, jejímž zdrojem byla kromě klasického cyklického „chování“ kapitalismu také výrazná a rostoucí nerovnost. Byl zde ovšem přinejmenším jeden prvek, který v dnešní konstelaci nenacházíme. Na konci 19. století a během prvních dekád 20. století stála na straně vyloučených, chudých a pracujících komplexní filosofie, která se pokoušela vysvětlit vývoj společnosti a nabídnout také řešení jeho klíčových neduhů. Touto filosofií byl marxismus. Neprojevoval se pouze v rovině teorie, ale výrazně formoval také praxi dělnického hnutí. Všeobecné volební právo, participace na rozhodování, sociální a ekonomická spravedlnost a obecněji úspěšná snaha o přepólování do té doby převládající antropologie byly cílem této praxe a teorie. (Z)měnila se totiž představa o člověku. Místo přesvědčení, že ve společnosti existují odstupňované podoby lidství podobně, jako je lidské tělo rozděleno podle funkcí na jednotlivé orgány, které legitimují privilegia, se začala prosazovat rovnost mezi lidmi bez ohledu na původ a práci. Vedlo to k oslabení aristokratického pojetí člověka.
Právě na tuto dobu reagovali již na konci 19. a začátku 20. století takzvaní elitisté či teoretici elit: Gaetano Mosca, Vilfredo Pareto a Robert Michels. Každý z nich se svým způsobem zabýval otázkou vztahu mezi úzkou vrstvou zvýhodněných a zbytkem společnosti. Každý z nich se zkrátka nějak zaobíral vztahem mezi elitou a masou. Masa byla pojem, kterým se mnozí elitisté snažili uchopit zmíněný proces posilování role a významu pracujících. Druhým rozměrem používání tohoto termínu byl jeho difamující charakter, který měl vyjádřit také fakt, že nižší vrstvy nejsou s to si vládnout a samy rozhodovat. Elitisté prvních dekád 20. století právě tento druhý rozměr sdílejí. Přirozeným opozitem údajně tupé, bezbřehé a omezené masy jsou v jejich pojetí inteligentní, nadané a k vedení společnosti předurčené elity.
Masy a elity
Jelikož se marxismus snažil svůj pohled na společnost vysvětlit pomocí komplexní teorie dějin, která počítá s pochopením mechanismů sociálního vykořisťování mezi třídami, postupují obdobně i elitisté a vytvářejí svou vlastní teorii člověka i dějin, a to ve slabé a silné variantě. Vilfredo Pareto dovozuje nevyhnutelnost elitisticky pojatého sociálního řádu z představy člověka, podle které je v každé sféře lidské činnosti populace rozdělená podle toho, do jaké míry danou vlastností konkrétní jedinec disponuje. Paretovo pojetí je tedy širší, poněvadž se týká celku společnosti a všech myslitelných lidských aktivit. Gaetano Mosca se věnuje zejména tomu, jak fungují politická tělesa, jako je stát. Podle něj vždy existuje rozdělení na vládnoucí a ovládané. Demokracii považuje za iluzi, která nemůže být nikdy realizována. Řečeno Paretovými slovy, s nimiž však Mosca souzní: dějiny jsou hřbitovem aristokracií. Vládnout mohou jen ti, kteří jsou k vládnutí předurčeni původem, výchovou nebo svým výkonem. V takto vymezeném světě není příliš prostoru pro zapojení širokých vrstev do politického rozhodování. Jedinci z nižších tříd jsou součástí masy a masová společnost není schopna vygenerovat dostatečnou sílu pro své sebeřízení. Proto potřebuje elity.
Se slabším pojetím elity přichází také Robert Michels. Ke zkoumání elit přistupuje ze skromnější pozice. Ve své nejznámější knize z roku 1911 podrobuje analýze německou sociální demokracii a pokouší se zjistit, jaké typy pravidel ovládají tuto rozsáhlou politickou organizaci, která navíc vědomě pracuje s rovností jako politickým cílem. Dospívá ke zjištění, že v komplexních organizacích vždy dochází ke koncentraci moci v rukou poměrně úzké skupiny, která tuto moc dříve či později monopolizuje. Oč menší je předmět zájmu Michelsovy analýzy, o to větší políček uštědřuje socialistickým představám o demokracii. Ačkoli je cílem sociálních demokratů větší rovnost ve společenském životě, v praxi není podle Michelse možná ani při vyvíjení socialistické politické činnosti. Strana se dříve či později oligarchizuje.
Výbušný charakter této teorie je nabíledni. Marxistické či obecněji socialistické představy o autonomním člověku, který se zbavuje svého jha, ať už v procesu revoluce či pomocí postupných reforem, se zde ukazují jako neplatné. Člověk je spíše tvor ze své podstaty podřízený těm, kteří vynikají a jsou předurčeni k vedení. Teorie některých klasických elitistů se tak poměrně brzy stávají jednou z inspirací vznikající vypjatě pravicové reakce na socialismus – fašismu. Nevyhnutelnost vůdcovského vedení či nutné podřízení mas vůli vůdce a programu, který je navržen úzkou elitou – to jsou jen některé z příkladů prvků, které vycházejí z elitismu.
Konzumerismus a pasivita
Nicméně teorie elit může mít i jinou podobu. V šedesátých letech 20. století se objevuje několik sociologických prací, jež vycházejí z jisté kombinace marxisticky laděné třídní analýzy sociální struktury a rozborů konkrétního fungování politiky, které jsou inspirovány teoriemi elit. Mám na mysli zejména práci amerického sociologa Charlese Wrighta Millse, který v Mocenské elitě (1956, česky 1966) rozebírá stav a vývoj americké politiky a společnosti po druhé světové válce. Upozorňuje, že ve Spojených státech převládá obraz společnosti, ve kterém jsou středostavovské hodnoty základem jejího fungování a střední vrstvy jsou jádrem politické moci. Navzdory tomu se v USA podle Millse ve skutečnosti zformovala vládnoucí, mocenská elita, která je trojdomá. Je složena z vedoucích představitelů obchodu, politiky a armády. Není zcela jednolitá, ale působí v jistém ohledu koordinovaně. Pomalu převzala moc a stala se rozhodující silou. Americká společnost se nenápadně, avšak nezadržitelně proměňovala ve společnost veskrze masovou, v níž se rozpadá politická aktivita a převládá konzumerismus a pasivita. Na pozadí této změny, kterou Mills popisuje pomocí slovníku teorie elit, je ovšem stále kapitalistická ekonomika a její fungování. Toto pojetí nepopírá do jisté míry fundamentální charakter ekonomických vztahů, spíše jej rozšiřuje.
Charles Wright Mills ukazuje jeden ze způsobů propojení teorie elit a marxismu. Nehovoří o elitách jako nevyhnutelném aspektu života společnosti, ale spíše jako o faktické charakteristice konkrétní doby. Elita je vlastně ta část kapitalistické třídy, která skutečně vládne. Jde tedy o to, že teorie elit nemusí být vždy nutně spojena s fašizujícím myšlením.
Autor je sociální filosof.
Text vznikl v rámci projektu Strategie AV 21: Elity, stát a oligarchie.