Odemčený svět v České radosti

Že letošní rok bude pro český dokument mimořádně zajímavý, bylo jasné už dávno před jihlavským festivalem. Do českých kin se dostaly tuzemské dokumenty Švéd v žigulíku a Nic jako dřív, které měly premiéru na prestižním festivalu v Amsterdamu. Zasloužený zájem médií vzbudily i další pozoruhodné snímky, jako Planeta Česko, King Skate, The Nagano Tapes nebo Až přijde válka. Na ji­hlavském festivalu žádný z těchto filmů uveden nebyl. Přesto je ze skladby soutěžní sekce nových domácích dokumentů Česká radost znát, že se český dokumentární film stává čím dál pestřejším a ambicióznějším.

Máme na víc

Předně se zdá, že opadává dlouhodobý trend takzvaného autorského dokumentu, to znamená filmů, ve kterých před kamerou vystupují sami dokumentaristé jako neformální a zainteresovaní průvodci diváků. Jedinou – poněkud bizarní – výjimkou byl film Robina Kvapila Máme na víc, ve kterém režisér zachytil prezidentskou kampaň Michala Horáčka, jíž se zároveň účastnil jako poradce. Jestli tento snímek něco přesvědčivě ukazuje, pak to, že není dobře, když dokumenty o prezidentských kandidátech nenatáčejí nezávislí pozorovatelé. Kvapilovu filmu chybí odstup ve všech ohledech a dílo ve výsledku působí jako uražená reakce na to, že Horáček volby nakonec nevyhrál – přestože byl podle tvůrce ze všech kandidátů nejférovější a pro stát nejprospěšnější.

Problém jistě není jen v tom, že daný pohled není nezaujatý. Horší je, že Kvapil a jeho spolurežisér Radim Procházka nedokážou vytvořit z natočeného materiálu smysluplný tvar, který by divákům sdělil i něco jiného než to, co autora na neúspěšné kampani mrzí. Film skáče mezi neodůvodněným odporem k Miloši Zemanovi, který mohou sdílet jen ti, kdo současného prezidenta také nesnášejí, a stejně bezdůvodnou adorací Horáčka, od něhož jsou ve filmu použity i písně – tak, aby pokud možno přímočaře glosovaly probíhající události. Máme na víc dovádí formát dokumentů v ich­-formě do extrémně koncentrické polohy. Při jeho sledování se občas zdá, jako by Kvapil dělal Horáčkovi PR kampaň pro příští volby.

Úskalí konceptů

Většina filmů, které se letos do soutěže dostaly, však svá témata nachází za českými hranicemi a pokouší se o originální formální uchopení – někdy i hodně předvádivě. Například přebírání prvků počítačových her ve filmu Kateřiny Turečkové Iluze o současném Maďarsku je občas zábavné a funkční, také ale až příliš připomíná současné persuasivní videohry, které ovšem díky interaktivním prvkům vychází mnohem sugestivněji. Využívání videoherního média tu navíc možná až příliš strhává pozornost samo na sebe. Anketní snímek Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory a rekapitulace bezprostředních záznamů jedné mediální kauzy Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta od Petra Salaby se naopak snaží nechat mluvit samotné médium.

Autorka prvního z titulů oslovila české poslance, aby sami natočili krátký videopříspěvek o tom, jak si představují budoucnost naší země, a výsledná videa pouze seřadila za sebe. Výsledek vyznívá jako zarážející přehlídka nedostatečné mediální gramotnosti českých politiků, kteří nejen že mluví vesměs v bezobsažných frázích, ale stejně nanicovatá a často i diletantská je také jejich audiovizuální sebeprezentace. Salabův film zase organizuje záznamy zkolabování Milana Rokytky na oslavě Zemanova vítězství. Samotné téma vybízí k mnoha úvahám, ale žádný určitý směr zvolená forma rozděleného plátna nepředkládá.

Daleko nenucenější a inspirativnější jsou surrealistické hry s odkazem Vratislava Effenbergera ve filmu Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka. Režisér David Jařab nápaditě pracuje s prostorem a dalšími inscenačními prvky ve scénách, kde nechává členy surrealistické skupiny přemítat nad dílem jednoho z nejvýraznějších představitelů tuzemského hnutí.

Jako reportážní kuriozita vyhlíží námět filmu Jiřího Holby Feral. Režisér natáčel bývalého undergroundového písničkáře Charlieho Soukupa, který dnes žije v australské divočině poustevnickým životem a stal se z něho přesvědčený buddhista. Film, sestávající především ze záznamů dlouhých Soukupových monologů, se sám snaží budit zdání mystického díla. V porovnání s mnohem důmyslnějšími snímky Jana Šípka ale vyznívá spíše jako svědectví o fascinaci charismatickou osobností.

Labyrinty a vězení

Zcela mimo český kontext se vydaly dokumenty Kibera: Příběh slumu Martina Páva a Central Bus Station Tomáše Elšíka. V obou případech jde o portréty pozoruhodných míst, která se stávají obrazy celé společnosti. Obří slum v Nairobi i gigantické autobusové nádraží v Tel Avivu představují monstrózní labyrintické prostory, ve kterých se neustále vynořují odkazy na keňskou či izraelskou společenskou situaci. Oba tvůrci dokážou těžit ze zvláštní fotogeničnosti prostředí, které svým způsobem reprezentuje selhání celého systému. Zejména Elšíkův film neustále vytváří paralely mezi Izraelem a ohromným, z větší části prázdným prostorem nádraží, které je dle slov průvodce týmu dokumentaristů „ne­-místem pro ne­-lidi“. Central Bus Station také ze všech soutěžních filmů přináší nejpřesvědčivější filmařskou vizi. Elšík dokáže zužitkovat architektonické podivnosti komplexu nádraží, zvolit efektní úhly pohledu kamery i inscenační strategie pohybu v prostoru. Pokud nějaký film z letošní České radosti má ambici stát se globálně relevantním dílem, pak je to právě tento snímek.

Vítězem soutěže se ovšem stal Uzamčený svět Karla Žaluda, který byl natočen jako dokumentární televizní seriál, ale v Jihlavě se promítal ve formátu čtyřhodinového filmu. Uzamčený svět celkem úspěšně přebírá postupy světových seriálových dokumentů a aplikuje je na domácí prostředí. Zároveň má ale ambici komentovat globální fenomén – vězeňství. V domácích poměrech překvapí už jen počet vystupujících postav, a tím pádem i komplexita vhledu do problematiky. Žalud natáčel s trestanci i personálem teplické věznice a snaží se ukázat instituci vězení z různých pohledů. Uzamčený svět nicméně ani zdaleka není tak formálně suverénní jako Elšíkův film, jeho výjimečnost je spíše dramaturgická. Je to dílo, které dokáže shromáždit mnohohlasí rozdílných komentářů k jednomu tématu a poskládat je do soudržného, smysluplného celku.

V letošní soutěži Česká radost se neobjevil žádný mimořádný snímek; nejlepší české dokumenty letošního roku k nám přišly jinými distribučními kanály. Přesto soutěž ukazuje na pozitivní vývoj v českém dokumentu, jenž se snaží vést dialog se zahraničními trendy. Tuzemský dokument tak už nemusí automaticky znamenat českou tematiku, a už vůbec nemusí být vystavěn jako osobní, angažovaný komentář k českým mediálním kauzám či společenským problémům. Central Bus Station je dílo, u nějž není rozpoznatelné, že vzniklo v Česku, Uzamčený svět zase snese srovnání se standardy televizní dokumentární tvorby, jak ji známe ze zahraničí.