Většinu života žijeme v transu

S Mattem Mullicanem o performanci a sebehypnóze

Rozhovor s americkým umělcem Mattem Mullicanem vznikl u příležitosti jeho nedávné performativní přednášky v pražském Veletržním paláci. Jednalo se o akci tuzemské platformy Institut úzkosti, jejíž členky se ptaly, jaké místo má v kontextu současného umění metoda hypnózy a jakou roli hraje ve světě, jenž je zaměřen na subjektivitu.

Performativní přednášky jsou nedílnou součástí vaší umělecké práce. Jak se zrodil tento specifický formát, který se chvíli tváří jako klasická prezentace s obrázky a komentářem, a pak se změní v performativní výstup, během něhož procházíte různými patry vědomí a dostáváte se až do hypnotického stavu?

Studoval jsem na Kalifornském institutu umění u Johna Baldessariho a náš ateliér byl hodně verbální. Bylo zde mnoho přednášek, diskusí, sporů a vášní. Já nejsem akademik a ve škole se obecně necítím moc dobře. Nicméně jako mladý jsem žil v tomto prostředí. Má vůbec první přednáška byla ovšem určena rodině mého otce v Oklahomě. Přednášel jsem babičce, dědečkovi, tetám, strýcům a bratrancům, kteří o umění nevěděli nic. Bylo to v půlce sedmdesátých let. Když jsem studoval na CalArts, zažil jsem přednášku Richarda Serry. Ztratil diapozitivy a nemohl ukazovat žádné obrázky. Měl jen tabuli a byla to ta nejlepší přednáška! Udělal jsem si poznámku, že chci, aby mé přednášky začínaly od …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky