Četba pozdržených slz

Normalizační texty a jejich melancholie

Protichůdné charakteristiky normalizace – na jedné straně nesmiřitelně odmítavé, na druhé straně nostalgicky shovívavé – jsou výsledkem konfrontace různých typů paměti. Normalizační texty přitom nabízejí komplikovaný pohled na minulost, který je s jakýmkoli vzpomínáním neslučitelný.

Pohledy na pozdní komunismus mají sklon oscilovat mezi dvěma extrémy. Na jedné straně stojí potemnělá projekční plocha státem organizovaného násilí, „na níž se zračí opak naší světlé přítomnosti“, jak ve své knize Co byla normalizace (2016) ironicky poznamenávají Pavel Kolář a Michal Pullmann. Na opačném pólu se rozkládá oáza klidu a bezpečí, rozechvělá membrána chalupářského romantismu i kancelářské erotiky, která doposud rezonuje v rodinném a popkulturním vzpomínání. Ale i alternativní pokusy historiků rekontextualizovat pohyby sedmdesátých a osmdesátých let a vyhnout se při jejich popisu dichotomii represivních veřejných rituálů a svobodného užívání domova, opozicím pravdy a lži nebo kolaborace a bezmoci jako by jen obsazovaly kompromisní pozice na stále stejně vymezeném intervalu. Sice podtrhují souvislost mezi předstíranou poslušností a kontrolovanou autonomií i těžko zachytitelné přechody mezi rolemi těch, co vládnou, těch, co deklamují, těch, co tiše souhlasí, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky