V závalu všech těch „slavných“ výročí jedno významné nepřekvapivě zapadlo. Během politických turbulencí schválil 27. října 1968 tehdejší československý parlament ústavní zákon o československé federaci. O tři dny později došlo k jeho slavnostnímu podepsání na Bratislavském hradě, signifikantně třemi Čechy: prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou, předsedou vlády Oldřichem Černíkem a předsedou parlamentu Josefem Smrkovským. Bezpečnostní orgány vzápětí hlásily do Prahy, že tamější oslavy vyzněly tak, jako by Slováci vyhlásili nezávislost. Není se čemu divit. Česko-slovenské státoprávní spory se táhly již od časů vzniku republiky, vyvolávaly na obou stranách vášně a ovlivňovaly soužití. Většina Čechů slovenským požadavkům nerozuměla, v jejich mysli i srdci se totiž česká státnost překrývala s tou československou.
Bratislavského setkání se účastnil i tehdejší šéf slovenských komunistů a budoucí první muž země Gustáv Husák. Právě on měl na starosti od dubna 1968 jako nový místopředseda vlády agendu česko-slovenského státoprávního vztahu, jak se brzy ukázalo, přípravu federalizace Československa. Navázal přitom na vize z válečných časů, kdy se výrazně podílel na negaci slovenské státnosti plynoucí z existence Slovenského státu (udržení této státnosti však bylo v tehdejší geopolitické konstelaci nemyslitelné). Paralelně však prosazoval proti ní a současně proti unitaristickému východisku exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše slovenskou státnost novou. Ta vycházela z česko-slovenského státoprávního dualismu a antifašismu, přičemž legitimitu především čerpala ze Slovenského národního povstání. Pravda, kterou komunisté i za Husákova přičinění účelově okleštili po válce, se následně stala jednou z příčin jeho perzekuce i politického comebacku.
V Československu se zatím uplatňoval asymetrický státoprávní model, ve kterém Slovensko disponovalo vlastními národními orgány, ty centrální zároveň zastávaly funkci českých. Federace, která vznikla prvním lednovým dnem roku 1969, přivodila souměrnost stavu po formální stránce a konsolidaci národní otázky na dvacet let. Ačkoli se Československo nově skládalo z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, o klíčových otázkách se stále rozhodovalo v Praze. Federativní řešení se nakonec ukázalo jako dočasné a v konečném důsledku usnadnilo rozdělení státu. Ovšem o takovýto vývoj Husák cílevědomě neusiloval, naopak normalizační federativní úpravu chápal jako dovršení emancipačního úsilí slovenského národa, a dokonce se vyslovoval pro posilování jednotného československého vědomí i státnosti.
Gustáv Husák je kvůli svým kritickým postojům jak vůči čechoslovakismu, tak vůči slovenskému elitářskému národovectví a v důsledku svého taktického využívání nacionální otázky k politickým cílům interpretovatelný různě. Nelze však pominout, že jednak reprezentoval a podporoval systém omezené česko-slovenské národní nezávislosti na Sovětském svazu, jednak právě pod jeho politickým vedením se opětovně podařilo slovenskému národu oficiálně docílit i v uvedených limitech národní svébytnosti a položit ústavní základy slovenské antifašistické státnosti, z níž vychází a ke kterým se hlásí i soudobá Slovenská republika. V těchto souvislostech se proto paradoxně řadí jak mezi demontéry, tak i tvůrce slovenské státnosti, jejímž vedlejším a logickým produktem, jakýmsi Husákovým danajským darem, se pak jeví i Česká (socialistická) republika.
Autor je historik.