Při studiu socialistické kultury jsou prvořadé teoretické a metodologické problémy, nikoli politická orientace, říká literární historik Petr Šámal. Mluvili jsme s ním ale i o nových badatelských podnětech nebo o tom, jak přemýšlet o cenzuře.
Jak vypadá bádání o literatuře socialistické éry v posledních deseti letech? Je možné načrtnout jeho metodologickou mapu? Kudy by vedly rovnoběžky a poledníky?
Jistým zlomem jsou pro mě Dějiny české literatury 1945–1989, které za redakce Pavla Janouška vyšly v letech 2007 a 2008. Touto čtyřsvazkovou, často jistě výčtovou syntézou pro mě končí éra plošného „mapování“. Pozdější práce častěji zkoušejí různé metodologické a teoretické koncepty a výrazněji se do nich promítají i odlišné ideologické rámce.
Které?
Příznačný je podle mě zájem o kulturní praxi. Menší pozornost se dnes věnuje analýze a interpretaci literárních děl, ale to se netýká jen umění socialistické éry. Neprávem proto zapadla knížka Víta Schmarce Země lyr a ocele, v níž se s uměleckými texty pracuje zajímavým způsobem.
Na co upozornila?
Autora primárně nezajímá, co je poetice svazáckých básníků společné, naopak zkoumá, čím jsou první sbírky Pavla Kohouta, Milana …
