Moc se vrací lidu

Traduje se, že John R. R. Tolkien upustil od pokračování Pána prstenů (1954, česky 1990), když zjistil, že by musel psát o zlu a korupci lidí ve Středozemi opuštěné elfy a zázraky. Robert Jackson Bennett se ve své trilogii Božská města (The Divine Cities, 2014–2017) pokusil zasadit epickou fantasy právě do podobného, odkouzleného světa, v němž už pro absolutní morálku mytických časů a hrdiny větší než život není místo. Jedná se o snahu modernizovat nejkonzervativnější z fantasy subžánrů. Zatímco totiž klasická epická fantasy vycházela z narativu starých mýtů aktualizovaných zkušeností generací světových válek a konfliktu dvou supervelmocí, od devadesátých let se koncept relativně snadno rozlišitelného dobra a zla začal rozpadat.

Po nesmělých náznacích v sáze Píseň ledu a ohně (1996–2011, česky 2000–2012) George R. R. Martina přišli Kanaďané Steven Erikson (Malazská kniha padlých, 1999–2011; česky 2002–2012) a Richard Scott Bakker (Princ ničeho, 2002–2006; česky 2009–2011) či Angličan Joe Abercrombie (První zákon, 2006–­–2008; česky 2008–2009). Ti zkoumali především způsoby manipulace s pravdou a činy řízené patologickou nenávistí a předsudky. Spíše než o aktualizaci mýtu coby nástroje formování vnímání světa a osvojení hodnot se snažili o aplikaci antropologických postupů (Erikson) či postmoderní hrátky s žánrovými pravidly a očekáváním (Abercrombie). Bennett ve své trilogii zkoumá reálnou velmocenskou politiku, její setrvačnost a udržitelnost.

Děj se odehrává na Kontinentu, v krajině vyvolené bohy, kteří věnovali svým uctívačům celý svět. Pak se však v jednom z porobených národů zjevil hrdina, který odhalil způsob, jak bohy zabít. S jejich smrtí se doslova přepisovala realita. Kontinent ­upadl do područí svých bývalých otroků ze Saypuru a minulost, především cokoli spojeného s božstvy a jejich zázraky, z nichž některé stále ještě fungují, třebaže jejich moc měla zmizet se smrtí konkrétního boha, je podrobována přísné cenzuře. Proto vzbudí velký rozruch, když je v Bulikově, bývalém hlavním městě, zavražděn historik, který měl přístup ke všem archivům a tajemstvím. Případ přijíždí vyšetřovat Shara Komaydová, potomek dávného zabijáka bohů Kaje, a její záhadný společník Sigrud.

Schodiště vedoucí nikam

Bennett patří k autorům, kteří epickou fantasy propojují s dalšími žánry – v tomto případě se špionážními příběhy na pomezí klasických bondovek; například v Městě zázraků (2017, česky 2018) dojde k lazenbyovskému střetu na transkontinentální lanovce – a profesními manifesty Johna le Carré. Vzhledem k tomu, že se děj jeho románů odehrává většinou ve velkoměstském prostředí, a absentuje tak tradiční motiv putování, jedná se nejen o zdroj akčních atrakcí, ale také o funkční nástroj zkoumání fikčního světa. Špioni totiž pronikají do nejrůznějších „světů“ – od chudinských čtvrtí po paláce ekonomických i politických elit – a disponují i informacemi, jejichž zprostředkování by jinak autora stálo ztrátu dynamiky vyprávění.

Kritici, kteří se zabývali Městem schodů (2014, česky 2015), prvním dílem trilogie, ovšem považovali poněkud nezaslouženě tento rozměr Bennettovy trilogie za nezajímavý a v osobě stárnoucího válečníka Sigruda dokonce spatřovali jakousi abercrombieov­skou pastiš. Spisovatelka N. K. Jemisinová, a nejen ona, naopak autora chválila za kvalitu stvořeného světa. Román skutečně vybočuje z řady generických, kvazistředověkých fantasy říší západního střihu. Kontinent podle Jemisinové připomíná spíše carské Rusko či mughalskou Indii a momentální vládci světa Saypuřané zase evokují Brity v době rozmachu jejich koloniální říše. Ovšem bohatost Bennettova světa spočívá především v domýšlení důsledků.

Odstranění bohů se projevilo samozřejmě viditelně – zmizením částí měst i celých ekosystémů či radikální změnou podnebí. Mělo ale i následky druhotné: změnu mentality vládců, kteří naprosto jednoznačně věděli, že jsou vyvoleným národem, i otroků, kteří nyní budují celosvětovou říši založenou na rozvoji vědy a techniky. Důsledky z prvního ranku dávají Bennettově trilogii fascinující pozadí, na němž se odehrává děj. Například Bulikov je zván městem schodů proto, že v něm existuje řada schodišť, která kdysi vedla do již neexistujících pater a dimenzí zformovaných boží vůlí, ale dnes na jejich konci prostě nic není. Jsou to ale změny spojené s mentalitou a lidskou duší, co formuje děj jednotlivých románů.

Změna paradigmatu v longue durée

V každém dílu trilogie dochází k více či méně originálním střetům vzmáhajícího se Saypuru s relikty božské éry. Ten nejzajímavější je bezpochyby náplní druhého dílu, Města mečů (2016, česky 2017), v němž hrdinové čelí invazi z posmrtného života, který se zachoval v jakési beta verzi díky posvátným artefaktům daného kultu. Všechny tři střety přitom odrážejí autorův zájem o proces změny (což je dle Shařiných slov „květina sázená pro budoucnost“).

Bennett v podstatě reflektuje zkušenost, kterou si prošly (neo)koloniální velmoci – především Francouzi v Alžírsku a Spojené státy v Iráku či Afghánistánu. V obou případech dokázala technologicky pokročilejší mocnost vojensky zvítězit, ale selhala v následné stabilizaci poměrů a hlavně vztahů. Jednou z podzápletek Božských měst je ostatně i mapování saypurského odporu ke Shařině snaze vrátit Kontinentu hrdost a minimálně ekonomickou rovnoprávnost (přičemž výsledkem je i saypurská verze Organisation armée secrète).

Bennettovi hrdinové si uvědomují, že násilím vynucovaná nerovnost mezi Saypuřany a Kontinentály je větším nebezpečím než případný návrat bohů. Na pozadí jednotlivých knih, jejichž děj vždy dělí několik let, tak probíhá pokus o změnu. V prvním dílu se hrdinové snaží působit uvnitř systému (Shara a Sigrud jsou oficiálními agenty Saypuru), ve druhém se pokoušejí o změnu shora (Shara je nyní premiérkou Saypuru) a v závěrečné části dochází k pokusu zcela vystoupit mimo systém a slovy písně Johna Lennona – a snad ještě lépe skupiny Chi­-Lites – dát všechnu moc lidu, což ve fantasy pochopitelně znamená o dost více než jen demokratizaci společnosti.

Vyvážený fantasy thriller

V Městě zázraků již jsou karty rozdané a Bennett spíše shrnuje své teze, než že by přicházel s novými. Patří k nim úvaha, že se smrtí bohů, kteří formovali realitu svých věřících, přešla tato úloha na státy ve vztahu k jejich občanům, nebo myšlenka, že lze kontrolovat myšlení mladých lidí i jejich ochotu obětovat se za ideály (postava Shařiny manipulativní tety jako by odkazovala k některým americkým politikům Nixonovy administrativy). Menší míru originality – ve srovnání s předchozími díly trilogie, nikoli s většinovou fantasy produkcí – ovšem Bennett vyrovnává způsobem podání.

V prvních dílech totiž občas docházelo ke zci­­zení – které nepochybně například u nás ještě zesilují „východoevropské“ reálie Bulikova a jmen jeho obyvatel, kteréžto motivy Bennett nezpracoval tak čistě a autenticky jako například China Miéville v new weird variaci na román noir Město a město (2009, česky 2009). Navíc některé scény připomínaly spíše humoristický román, například v duchu Fausta Erika (1990, česky 1996) Terryho Pratchetta. Město zázraků však Bennett stylově vyladil a sjednotil. Závěrečný díl trilogie tak funguje jako skvělý fantasy thriller s dosud nejvyváženějším tempem. I když se tedy příval nápadů zastavil, je to stále kniha umožňující dokonale si vychutnat a vstřebat vše, co si Bennett v průběhu celé trilogie připravil. A nebylo toho málo.

Autor je publicista.