Po Praze s finským soudruhem

„Jako by nebylo dost na tom, že mi nejde proud a neumím zapálit v kamnech; teď si ještě bába od vedle zabrala náš společnej záchod sama pro sebe. Třeba nemá ráda můj smrad.“ Pomalu se rozednívá, blíží se Vánoce a finského básníka, prozaika, překladatele, alkoholika a ko­munistu Penttiho Saarikoskiho (­1937–1983)
čeká další náročný den v Praze. A rána jsou těžká nejen kvůli kocovině: „Ráno se bojím života víc než večer smrti.“

Saarikoski dorazil do Prahy koncem listopadu 1966 a odjel v lednu následujícího roku. Byl to jeden z jeho četných útěků z rodné země, kde podle svých slov nedokázal psát, a navíc jedna z mála možností, jak se sejít s tehdejší milenkou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch, která by jen těžko sháněla vízum do Finska. Bydlel ve vypůjčeném pavlačovém bytě v ulici Rosy Luxemburgové, která se dnes jmenuje Kroftova (hned za Švandovým divadlem), jenže se tam klepal zimou, a tak raději bloumal po městě, sháněl se po pivu a společnosti a neustále zaznamenával své úkony, myšlenky, vzpomínky, obavy a sny. Na jaře 1967 celý text přepracoval a na podzim téhož roku ho vydal pod názvem Čas v Praze (Aika Prahassa). Ve Finsku se útlá kniha rychle stala literární senzací. Na český překlad jsme sice museli počkat padesát let, nicméně mnohé světovější jazyky se nedočkaly dodnes.

Devítkou na Národní třídu

Saarikoski utíkal z Helsinek neustále. Na jaře 1968 pobyl tři týdny v Dublinu, kde napsal druhou ze svých nejznámějších próz, Dopis pro mou ženu (1968, česky 2016), v níž svého času šokoval finské čtenáře syrovostí a upřímností ve věcech alkoholismu a sexu – už v prvním odstavci se ptá, „jaký to asi bude, po dlouhý době jen spát a nešoustat“. Den co den putuje od guinessu k ginu, ale nezapomíná přitom navštěvovat místa z Joyceova Odyssea, kterého sám přeložil do finštiny: „Snažím se sem za každou cenu procpat literární hodnoty, protože ty mě podle literárních kritiků opravňujou sdělovat, co se mi odehrává v hlavě, když se mi tam rozevíraj tvý stydký pysky a pohupujou tvý prsa.“

O rok a půl starší Čas v Praze je sice založen na podobném principu, ale Saarikoski si tu počíná přece jen uměřeněji a také v textu mnohem důkladněji škrtal. Oproti nepřerušovanému toku vět Dopisu pro mou ženu jsou navíc pražské zápisky rozdělené do odstavců a kapitol. Je to text o něco méně radikální, literárně členitější, ale přinejmenším stejně intenzivní – přestože navenek se vlastně neděje skoro nic: „Obchody zavíraj. Kádě s rybama zmizely. Na místech, kde se prodávaly stromky, sbírá chudina smrčky, který nešly na odbyt. Ulice posmutněly. Čekám na jídlo v nepříjemný hospodě,“ zapisuje si na Boží hod. Jinam než do hospod soudruh Saarikoski téměř nechodí: pražské památky ho nezajímají, stejně jako ho nezajímaly v Dublinu ani jinde, a nic nenasvědčuje tomu, že by se za celé dva měsíce vzdálil od trasy tramvaje číslo devět, která ho doveze ze Smíchova všude, kam potřebuje – na hlavní nádraží i do podniků okolo Národní třídy. Po pár týdnech už ho tam dobře znají, takže mu i zprvu anonymní město začíná být těsné, a když milenka po pár dnech odjede, nezbývá než se vrátit domů k ženě.

Lidi se cpou

Na Času v Praze je fascinující právě to, jak málo dokumentuje Prahu „zlatých šedesátých“ a jak moc se odchyluje od toho, co by se snad dalo očekávat od člena Komunistické strany Finska v předvečer pražského jara. Saarikoski zřejmě žádné společenské uvolnění nebo kulturní kvas ani nepostřehl – vnímá především všeobecnou únavu, melancholii všednosti a brzké zavírací doby. Politické otázky se v textu sice vynořují neustále, ale když dojde na zhodnocení situace, dovíme se jen, že „lidi se tu od těch ve Finsku moc nelišej. Víc se cpou, protože jsou chudší.“ Po chvíli je evidentní, že československý socialismus nemá se Saarikoskiho sny mnoho společného. Komunismus pro něj znamená především bytostný odpor k maloměšťáctví a rozmáhající se sterilitě – a zdá se, jako by ho zastával jak se smrtelnou vážností, tak zároveň s frivolním odstupem: „Cestou ke komunismu pohlavní život a stát postupně zaniknou. O státu se nesmí mluvit jinak než v dobrým, o pohlavním životě se nesmí mluvit vůbec; v tom je dialektika.“

Saarikoskiho syntéza cynismu a naivního romantismu, která v politice nikam nevedla, funguje na literárním poli znamenitě. Všechna ta milostná vyznání milence i ženě, výčty potravin, erotické představy, popisy vyměšování, vzpomínky z dětství a úvahy o náboženství se slévají do proudu, jehož účinek dokáže být velmi uhrančivý. Uplynulé půlstoletí na textu není skoro vůbec znát, a není to jen díky zdařilému překladu nebo tomu, že tehdy stejně jako dnes jezdila z Újezda na Národní třídu devítka – o Prahu tu jde koneckonců skoro až v poslední řadě. Čas v Praze je totiž především záznamem touhy po plném prožívání přítomnosti. A toho se dnes nedosahuje o nic snáz než tenkrát.