Během několika let se Spolek Skutek, sdružující umělce, kritiky či kurátory, stal příslibem změny materiálních poměrů na české umělecké scéně, ale také terčem kritiky ze strany těch, jejichž očekávání nenaplnil. Jakým výzvám čelí dnes?
Na konci minulého roku završil Spolek Skutek čtvrtý rok své existence. Někteří v něm vidí promarněnou příležitost, jiní nefunkčního, byrokratického molocha nebo partičku, která se baví pouze mezi sebou. Pak je tu ale nemálo těch, kdo do spolku vstoupili a věří, že jeho činnost může něco změnit. A právě z pozice členky nejužšího vedení se tak pokusím kriticky zhodnotit poslední roky, ohlédnout se za tím, co jim předcházelo, a zamyslet se nad potenciálem této iniciativy.
V roce 2012, krátce po demonstracích proti reformě vysokého školství předložené tehdejším ministrem Josefem Dobešem, která po delší době dostala do ulic studenty ve skutečně masovém počtu, se objevila Výzva proti nulové mzdě. Iniciovala ji skupina umělců, umělkyň, kurátorek a kurátorů, kteří nabyli dojmu, že levicová témata by si konečně mohla vydobýt pozornost široké veřejnosti, nejen čerstvě uvědomělých studentek a studentů. Především se však jednalo o pocit, že je nutné své požadavky jasně a nahlas formulovat. Problému nulové mzdy se relativní pozornosti dostalo a argumenty proti ní jsou platné dodnes. Podobně byla motivována i další veřejná vystoupení, jež v roce 2014 vyústila v založení Spolku Skutek. Alespoň potud strategie organizovaného protestu uspěla, konkrétních viditelných změn však zatím není mnoho.
Od jogurtů k Mánesu
Dalším krokem v sebeorganizaci umělecké scény byla demonstrace proti škrtům v položkách rozpočtu Ministerstva kultury určených na financování živého umění. Valentýnský protest v roce 2013 (jedním z hesel bylo „živá kultura není jen v jogurtech“) tehdy poukázal na jev, který se dodnes prakticky nezměnil: ministryně kultury Alena Hanáková tehdy demonstrantům – mezi nimiž bylo též mnoho výtvarných umělců – vzkázala, že „na ulici se nedá diskutovat“. Spousta účastníků následných aktivit na tento argument stále slyší, stejně jako takzvaní tradiční politici. Dokud si ale nepřipustíme, že takový argument je demagogií mocných, budeme chyby s tím spjaté opakovat. Způsob, jakým se ministryně pokusila zpochybnit legitimitu akcí ve veřejném prostoru, znamenal pro řadu z nás motivaci jít do toho příště znovu a třeba s ještě větší vervou.
Počátkem dubna 2013 se sešla část umělecké scény na Masarykově nábřeží v Praze. Protesty pod heslem „Mánes umělcům!“ přišlo osobně podpořit několik stovek lidí napříč obvyklými skupinami. To se mnohým z nás zdálo (a dodnes zdá) jako malý zázrak. Velkolepá akce, jejíž součástí byla dvoudenní okupace plácku před ohrazenou budovou Mánesa, pokračovala o měsíc později volbami stínové správní rady Nadace českého výtvarného umění (NČVU), která se měla stát alternativou vůči těm, kdo o programu a směřování kontroverzní instituce, jež vlastní výstavní síň Mánes, rozhodovali doposud. Voleb se zúčastnilo překvapivě velké množství umělců.
Výstavy neděláme
Po vzepětí energie a opojném pocitu vzájemného tažení ke společnému cíli bylo ovšem potřeba prověřit, do jaké míry bude ještě fungovat jarní atmosféra a zdali bude možné s tímto nově nabytým sebevědomím pracovat i dále. Po půl roce tak přišli Jiří Ptáček a Pavel Sterec, kteří se předtím účastnili i výše zmíněných protestů, s návrhem založit spolek, který by plnil několik funkcí. Jednak měl být pohotovostním stavem pro případné další demonstrace umělecké scény, daleko důležitější se ale zdálo udržet kontakty a dostředivou sílu solidarity, jež vzešla z předchozích akcí. Snaha poučit se z nezdarů vedla k nápadu vyřešit neoblíbenost administrativy zavedením polovičního úvazku pro sekretáře či sekretářky a zároveň k programovému odmítnutí pobírání grantů, abychom opustili začarovaný kruh „požadavků shora“. Náklady na plat i další aktivity měly pokrýt příjmy z členských příspěvků, jež byly (a dodnes jsou) nastaveny na nejvyšší únosnou mez – 80 korun měsíčně. Prvními úkoly mělo být sestavení programového prohlášení a nábor členské základny. Posledním pravidlem, jež bylo záhy odsouhlaseno a od nějž Spolek Skutek zatím nikdy neustoupil (na rozdíl od ambice platit administrativního pracovníka), bylo úplné odmítnutí spolkových výstav.
Těmito kroky se tak Spolek Skutek od počátku profiloval jako aparát určený k tomu, aby řešil problémy spíše odborového ražení, a nikoli aby se aktivně zapojoval do scény samotné. Skutek z ní chtěl cílevědomě vycházet ven: na ministerstva, do městských úřadů a na magistráty, a snažil se tedy být partnerem jednajícím za uměleckou scénu. Postupně, spolu s tím, jak se rozplynuly naděje na vysněných čtyři sta členů (v současnosti má Spolek Skutek zhruba šedesát občasně platících členů), jsme pochopili, že je potřeba si fungující spolek odpracovat, vysedět na schůzích a vyjednat v nekonečných diskusích nad každou druhou větou programového prohlášení. Zpětně viděno, naučili jsme se sice o fungování a účinnosti aktivit v občanské společnosti dost, daní za to ale bylo značné vyčerpání idejí i vnitřních baterek. Takové pocity asi nepřekvapí nikoho, kdo se dlouhodobě snažil udržet při životě jakékoli angažované společenství. Specifická situace Skutku však spočívá v tom, že měl co do činění s partou sebevědomých umělců a umělkyň, z nichž velká většina věří na nutnost zachování vlastní autonomie.
Posvátná kráva autonomie
Nejčastějším argumentem proti vstupu do spolků odborového typu bývá nechuť ke kolektivismu. To je často rámováno rozhozením rukou a slovy „já nejsem spolkový typ“. Spolek bývá nečleny nařčen ze sektářství: ovládá jej „partička“, která svou moc nedistribuuje rovnoměrně mezi všechny členy kolektivu. Za podobnou kritikou se skrývá nezlomná důvěra v autonomii umělce společně s dojmem, že politická aktivita je ve své podstatě jednoduchá, a je tedy možné se oné atmosféry lehké křeče z množství úkolů, zodpovědnosti a nedostatku energie a času nějak elegantně zbavit. Snadné to ale není a být nemůže. Samozřejmě sama cítím, že Spolek Skutek za ty čtyři roky nekomunikoval směrem k členské základně důsledně, ale dokud nemají sdružení dostatek aktivních členů, mezi něž se veškerá práce rozloží do snesitelné podoby, spolkové aktivity ožvýkají a stráví kohokoli.
Od odstupujícího předsedy Petra Duba zaznělo mnohokrát, že je vyčerpán relativně velkou administrativou, jež měla původně být záležitostí placeného jednatele, a nezbývá mu energie a čas na prosazování dalších idejí. Hlavním cílem spolku měla být komunikace navenek, což se, myslím, zdařilo, selhala však například prezentace těchto úspěchů směrem k členské základně a širšímu okruhu umělecké obce, tak aby spolek přilákal další členy. Skutek byl zapojen nejen do diskusí a přípravy vyhlášky o povinně investovaném „procentu na umění“ z objemu veřejných zakázek, ale též do jednání v rámci Brněnského kulturního parlamentu či debat o roli a fungování Institutu umění/Divadelního institutu, a v neposlední řadě také jemně rozčeřil vody statistikou odměňování ve státních institucích, což byla aktivita navazující na Výzvu nulové mzdy.
Skutek částečně fungoval jako inspirace při zakládání Asociace spisovatelů v roce 2015 a nyní doufá v probuzení diskuse nad podmínkami sociální situace umělců-rodičů (ve spolupráci s aktivitami Mothers Artlovers), výší důchodů umělkyň a umělců nebo situací absolventů umění hledajících ateliér. Mezi další témata, jimž se Skutek, byť krátce a zatím nedostatečně věnoval, je zavedení daňových odpočtů při nákupu uměleckých děl nebo ekologické využití a redistribuce materiálů z výstav skrze iniciativu spolkového skladu.
Právě síťování napříč jindy oddělenými tábory je jednou z největších výzev pro každé podobné sdružení. A pro mne osobně je právě funkce základny, jednající nad zájmy jednotlivců o tématech, která je přesahují a spojují, tím, co je na Spolku Skutek cenné a nedoceňované.
Autorka je zakládající členka Spolku Skutek.