Nekonečné mrazivé počasí literatuře, zdá se, docela svědčí. Omezil jsem své každodenní cesty na krátkou trať propojující domácí čítárnu s dřevníkem. Během těch pár chvil, kdy přebíhám po dvoře, na mě nikdo nezavolá, vlastně není ani na koho se dívat, koho pozorovat při pouliční chůzi – vše zůstává v těchto dnech doma, ve skrytu. Ustal i ruch v obci; Modlíkov upadl do kasemat spánku, přikrčil se pod silnější duchnou, přihrnul na sebe pro jistotu deku a až do půl páté ranní, kdy se rozezvoní budíky, zvolna oddechuje. Zabliká-li kde noční televize, to jen že ji zapomněli vypnout.
Je čas k úvahám, jak se tu literatuře vlastně rok od roku vede. Čtou ženy a čtou děti, to je známo, muži jsou spíše kovoobráběči a vymyšlené příběhy jim život rozhodně nezmění. Vzpomínám téměř s dojetím, jak jsem před lety chtěl po našich zastupitelích schválit menší finanční podporu pro krajskou knihovnu, pro tamní útvar veřejných knihoven. Ten po celý rok objíždí bezvýznamné obecní knihovny a snaží se z nich vyvalit pařezy dávno odeznělých kultů, všechny ty plísní chycené Jirásky a paperbackové Javořické. Navrhl jsem částku pět tisíc korun z obecního rozpočtu, téhož rozpočtu, který unesl čtvrt milionu na stavbu boudy, u které lidi tak třikrát do roka pořádně zakalí, když už je to nebaví v místní prohulené klubovně – můj návrh vyvolal dlouhé mlčení zastupitelů. Zadumaně seděli mužové u svého stolu v přetopené kanceláři obecního úřadu a čekali, co všechno že pro nás za těch pět tisíc udělají. A pak jeden z nich, myslivecký hospodář, který se mi kdysi ve dvě ráno v klubovně svěřil se svou slabostí pro spisy Jana Vrby, pravil: A tak jim ty peníze dáme, ať si ženský můžou číst.
Tehdy mi konečně došlo, že zavděčit se zdejším poměrům znamená otevřít místní knihovnu pro kursy pletení, dále že pro pokoj v obci bude třeba vyměnit knihovníka za knihovnici, neb před mužem se hůře klepe – anebo naopak, na znamení vzpoury, dojednat s útvarem, aby i nadále ředil výměnný fond plný mobovského čtiva lepší literaturou, takovou, která na venkově rezonuje jen ve velmi úzkém okruhu čtenářů. Navzdory poptávce, navzdory všemu. Vždyť knihovník či knihovnice si dokáže počkat na krátkou periodu, kdy některé z dětí dorůstá k lepší četbě a zároveň ještě ze zoufalství neuteklo do Prahy.
Protože dlouhé mrazivé období literární kultuře svědčí, čas se zvláštně smršťuje, zimou zkamenělá zahrada neláká k únikům, třicetistupňový teplotní rozdíl mezi bytem a jeho okolím dovoluje pouze procházky ve zkráceném režimu. Jeden by s radostí naplánoval další bezvýznamné veřejné čtení, pozval publikum, aby si vyslechlo něco z nové literární tvorby, nakonec už i nedaleké maloměsto jest dovybaveno kavárnou s espresem za pětačtyřicet a pravým domácím dortíkem za pětašedesát. Pod tlakem narůstajícího HDP byla dokonce i v zapadlých regionech konstituována sociální vrstva, která je ochotna vzdát se některých zvyků, zapomenout na turka za osm korun – tu by jistě stálo za to urvat pro dobrou věc, provést na ní experimentální recepci subverzivních poetik.
Máme s tím jisté zkušenosti. Rád vzpomínám například na čtení Igora Malijevského, který přijel zdaleka, z návsi Družba, aby se pokusil prolomit zeď, jež odděluje venkovského čtenáře od autora aktuálně vydávané literatury. Připravil se důkladně: přibalil si na cestu topinkovač a kuchařku. Než pak začal opékat primitivní toust, objevený z nedostatku finančních prostředků, pokusil se proniknout do duší přísedících čtením ze svých sbírek, podle mého soudu nikoli nejhorších. Tři postarší ženy, jež této exhibici byly přítomny nejspíš jen proto, že si nevšimly plakátu, který všechny ostatní pravidelné návštěvníky kavárny odradil, zpočátku naslouchaly vcelku pozorně – pak ovšem prozřely: to, co se tam tehdy dělo, přišlo z jiného světa a nejspíš bylo určeno i pro jiné uši.
Věřme tomu, že kdyby se v kavárně měla zjevit médii proslavená tvář, dočkali bychom se i více hostů; i tehdy by ale musel nastat hořký konec, totiž muselo by se číst a poslouchat a přemýšlet nad otázkami, které jsou pokládány odjinud, které se vynořují z úplně jiných časů, než jsou ty naše momentální, ty, které nás přivedly k dortíku a předraženému kapučínu.
A vzpomínám si také v mrazivém dopoledni na jinou návštěvu z daleka. Je tomu už pár let, co do Modlíkova přijel Vladimír Kolár, aby tu – při oslavě MDŽ – představil knihu s výmluvným titulem Co už máma nenapsala. Třída bývalé školy, téže školy, z jejíhož bytu se stala vyuzená klubovna, výdejna piva a rumu, tato třída se naplnila skoro až k prasknutí a tehdejší starosta zde ex katedra představil (méně) slavného spisovatele, potomka (více) slavné spisovatelky, aby se nakonec společně se starousedlíky dobral hřmotného vítězství: zjištěno, že Kolárová napsala první z řady svých románů v domě na modlíkovské návsi. „Kdo čekal, že naše malá vesnice vstoupí do dějin české literatury,“ poznamenal tehdy jakože na okraj do regionálního novinového plátku.
Pozornost dějinám literatury je tedy v naší obci věnována teprve tehdy, když do nich ona sama vstupuje, třebaže bezejmenně a jaksi podloudně, spíš jen nahodilou okolností. To se pak zúročí všechno to dlouhé čekání, všechny ty mrazivé noci, kdy po okolních pláních fičí ledový vítr, kdy si nelze nedělní večer představit bez postav přibližujících se k místnímu kulturnímu domu, k výdejně, to pak najednou zazní historie, jíž se jinak strašlivě nedostává.
Na to všechno myslím, když ráno počítám vymrzlé slepice pochodující se sklopenými zadky a v duchu odhaduji, jak dlouho ještě letos vystačíme se zásobou dřeva. Právě teď je nejlepší čas uvědomit si, jak hluboká je spára dělící náš dvorek a všechny dvorky k němu přilehlé od tamté vzdálené, nedostižné, ignorované (a nejspíš i trochu ignorující) české literatury. Večer, až se natáhnou v domácnostech budíky, se možná na chvíli přemístím do své neoblíbené předražené kavárny a tam pak také promyslím, jak pokračovat dál. Jisté mám jen jedno: pohlédnu do ulice na protější dům, rodiště Jana Otty, vyvolám ducha dějin, nechám ho, aby alespoň večer roztáhl perutě nad tímhle maloměstem, aby vyslal k mé vsi temný noční pozdrav. Zastupitelé se pak zavrtí na lůžku, cigarety nočních kuřáků pochlastávajících v bytě učitele zničehonic vyhasnou a na půdě obecní knihovny se natáhne ke spánku kuna, pravidelná zdejší nocležnice.
Autor je literární kritik a antikvář.