Dlouhodobě se zdá, že skloubit literaturu s televizním vysíláním je v našich podmínkách téměř nemožné. Z literárních pořadů v programu České televize zůstal kromě nesmrtelné revue Třistatřicettři jen pravidelný rituál předávání výročních cen. Co taková show může o literatuře sdělovat nezasvěcenému divákovi?
Přeložit jazyk literatury do jazyka televizního vysílání je pro Českou televizi dosti nesnadným úkolem. Tak nesnadným, že po několika letech, kdy paralelně běželo několik literárních revue, najednou nemáme téměř nic. Česká televize ukončila Jasnou řeč Josefa Chuchmy a vzápětí i ASAP – tomu, kdo literaturu na veřejnoprávní televizi hledá, zbývá poslední jistota: revue Třistatřicettři Jana Lukeše a Jana Schmida. S obrazy, s jejich blikáním a rychlými posuny, si televize rozumí bytostně, dlouhé rozhovory o textech nejspíš přilákají jen nejužší okruh diváků a pravidelný magazín má co dělat, aby nezhynul na úbytě hned v prvních měsících, ale udržel se třebas po dobu dvou nebo tří let.
Tato zvláštní průrva mezi dvěma autonomními světy ale musí být zabydlena, snad už jen kvůli zvláštnímu puzení, kterému současný člověk říká „díra na trhu“. Nelze prostě přejít fakt, že se v českých poměrech literatura na obrazovce drží jen v jediném formátu. Musí být vynalezena forma spojující specifika televizního vizuálního proudu a literárního textu.
Zaniká svět literatury?
Tak trochu potměšile bych řekl, že ideálním tvarem, k němuž bylo lze dojít, je udílení výročních knižních cen Magnesia Litera. Kontinuita zaručena, pořad běží déle než patnáct let, periodicita diváka jistě neunaví, ráz pořadu je slavnostní, nikoli všední, což k české tradici věčného literárního učitelování přiléhá přece jenom těsněji než někdejší frivolní znělka ASAPu. Co víc, Litera je soutěž o nejlepší knihu a duch sportovního utkání se nad ní vznáší a ji posvěcuje a osmysluje. Vítězové nastupují před publikum, to bouří potleskem, dialogy s autory se musí vměstnat do dvou minut, poté hned následuje animace, obrazy pěkně plynou, lidé jsou veselí, od začátku až do konce poposedávají, napjatí a nedočkaví, kdože z kolegů či přátel dosáhne k nejvyšší metě.
A naopak: protože nechci být jen potměšilý, nezbývá mi než konstatovat, že Magnesia Litera ponechává literatuře to, co jí patří. Všichni můžeme celý rok nerušeně číst, připravovat texty; nikdo nestraší jednou za měsíc s kamerou v předsíni, nikdo se nedožaduje soukromí. Dlouhý klid na práci a soustředěná pozornost, přesně ta pozornost, kterou nejvíc ruší nepřetržitý proud obrazů vyzařující z televizní obrazovky. A po roce, v termínu, který všichni znají, na který se dokážou připravit, se odborná veřejnost nahrne do sálu, běžný čtenář zasedne k televizní obrazovce a –
A „242, myslím, že svět literatury zaniká, za pár generací se tím kromě několika bláznů už nikdo nebude zabývat, všechno už bude stokrát omletý, prozkoumaný, bude to uzavřená kapitola, literatura, umění, člověk, všechno to bude pryč jako naše mládí, ach och,“ napsal před lety Ladislav Šerý v Laserové romanci.
Literární dostihy
Přesně v tomto duchu jsem sledoval předávání cen. Onen mnohokrát avizovaný zánik literatury se netýká ani tak literatury samotné, ta totiž – zdá se – je až příliš pevně zakotvena v kulturní tradici Západu; kde však toto diktum platí beze zbytku, je právě teritorium vizuálních médií a televize především. Tam totiž literatura sama o sobě neobstojí, tam se musí opírat o jiné hodnoty. Literatura musí být show, nikoli jen pouhý dialog nad textem. Moderátor by měl diváka napínat, a pokud se mu to nedaří, pak může být jen tolerován vedením, které si zakládá na sledovanosti. A nakonec pak samotná otázka estetických hodnot: ty v televizi asi těžko vzejdou z diskuse, daleko spíše jim televizní divák uvěří, určí-li je hlasování, případně pokud jsou odvozeny od nezpochybnitelných kulturních dominant.
Přímá závislost na vnějších schématech a předsudcích, co kulturní bezesporu jest a co už nikoli, se v letošním ročníku Magnesie Litery projevila naprosto a otevřeně. Jak jinak mohl uvažovat hudební dramaturg, když divákovi naložil zrovna Havelkovy Melody Makers? Že je to snad právě první republika, ve které to měla literatura jisté? Že tehdy se ještě dalo uvažovat o opravdové slávě a nedobytném panství kultury? – Stěží bych si mohl představit lepší příklad, jak lze roztříštěný prostor zcela cizorodých poetik, současnou literaturu bytostně určující, překrýt poživačným midkultem, jak jej zfalšovat, zabalit a předložit konzumentům věčného videoproudu.
Poté, co jsme přestáli letošní porci té nejlepší literatury, už není třeba klást si otázku, proč všechno živé a podnětné myšlení o textech z televize mizí a proč jeho místo vyplňuje prapodivná kombinace dostihů a velkolepé show namazané lubrikantem. Necháme-li působit zákon o nejmenším možném odporu, nikam jinam hledání ideálního tvaru ani dospět nemůže.
Autor je antikvář a kritik.