Český rozhlas provozuje veřejnou službu podle zákona 484/1991 Sb., který mu ve druhém odstavci druhého paragrafu předepisuje „a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky, c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filosofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti, d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin, e) výrobu a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež“.
Ve státních či veřejnoprávních institucích, se zaměstnanec zavazuje, že bude dodržovat legalitas (z latiny) a loyauté (z francouzštiny), tedy zákonnost, což v případě Českého rozhlasu znamená dodržovat závazky, které předepisuje výše citovaný zákon. Problém Česka – a to nejen v případě konfliktu šéfredaktora Vltavy Petra Fischera s vedením Českého rozhlasu, ale i mnoha konfliktů na ministerstvech, státních úřadech a podobně – spočívá v tom, že se ona „loajalita“ personifikuje a nevztahuje se k zákonům, kterými se má instituce řídit, nýbrž k vedoucím pracovníkům. Tím ovšem inkarnuje v oddanost: ztrácí svůj původní obsah.
Fischer se nedopustil žádného přestupku vůči zákonu, a přesto se dostal do konfliktu s vedením rozhlasu. To dokazuje mimo jiné výtka vedení vůči textu, který o Fischerovi a Vltavě zveřejnil anglický deník Guardian a který se zabýval kauzou údajné pornografie na Vltavě. Pro připomenutí: Vltava odvysílala ukázku z knihy Linie krásy světově uznávaného spisovatele Alana Hollinghursta, který za tento román získal v roce 2004 Man Bookerovu cenu. Radní Českého rozhlasu ovšem hodnotu díla ignorovali a napadli šéfredaktora za to, že šíří pornografii, odvysílaný citát obsahoval popis mužského těla a zazněla přitom slova „penis“ a „koule“. Stanovisko, které si nechaly vedení rádia a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vypracovat od advokáta Martina Elgera, sice pornografičnost nepotvrdilo, ale konstatovalo porušení zákona kvůli „promiskuitnímu puzení“. Šéfredaktor se bránil a nechal vypracovat oponentní stanovisko od bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, která nařčení vyvrátila, načež se Rada tímto případem – i kvůli stanovisku Wagnerové – odmítla zabývat pro neopodstatněnost.
Guardian z uvedených analýz citoval, ačkoliv se vedení rozhlasu rozhodlo svou analýzu nezveřejnit a analýzu Wagnerové nezveřejnil ani šéfredaktor Vltavy, protože byla určena výhradně Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Přesto citace v Guardianu – jakkoli sám Fischer s redaktory listu nehovořil – posloužila jako argument k údajné ztrátě důvěry vůči jeho osobě.
A tady se dotýkáme dalšího nepochopení: veřejnoprávní médium, na rozdíl od privátních médií, totiž nemá konkrétního majitele, který může o všem rozhodovat sám; tato média platí svými příspěvky posluchači, a proto i různé kvalifikované názory na vysílání mají být přístupné veřejnosti, aby si mohla sama vytvořit názor. Žádný relevantní důvod k nezveřejnění obou stanovisek neexistoval, a jejich tajení způsobilo jen to, že ve veřejném prostoru zůstal pomlouvačný a nepravdivý drb o pornu.
Loajalita šéfredaktorů či ředitelů se ve státních institucích i veřejnoprávních médiích nevztahuje k ministrovi, předsedovi vlády, generálnímu řediteli či jeho náměstkům, ale k zákonu. Proto ředitele mohl ve staré Evropě odvolat pouze soud, a to kvůli trestnému činu. Ve fungující demokracii tyto instituce získávají prestiž také proto, že jsou nezávislé na momentální politické konstelaci. A v případě veřejnoprávního média platí, že pokud má některý šéfredaktor či redaktor jiný názor než vedení, je to jen dobře, protože spor nutí obě strany k přesnější argumentaci, přičemž zvítězit má ten názor, který je přesvědčivější, nikoliv ten, jejž zastává výše postavená osoba. Proto také redaktorské kodexy veřejnoprávních médií (třeba kodex ORF z 1. 8. 1989 nebo Základní pravidla pro spolupráci se ZDF ze 7. 6. 1996) mají popisovat přesný mechanismus, jak se takové spory řeší. Jen díky takovémuto postupu mohou tyto instituce dostat vnitřní dynamiku a úspěšně se rozvíjet. V opačném případě stagnují.
A právě to by měl být hlavní důvod, proč by se o výkladu loajality ve státních a veřejnoprávních institucích mělo veřejně diskutovat. Jinak hrozí, že postupně dojde k jejich privatizaci, což je v přímém rozporu s naší Ústavou i se zákonem o Českém rozhlase či České televize.
Ze stejných důvodů je třeba spolu s americkým historikem Timothym Snyderem připomínat, že „individuum ztratí svou individualitu, když si přestane být vědomo stále se měnícího proudu okolností a když přestane volit mezi mnoha možnostmi a svou vášní, která ho nutí redukovat všechny poznatky jen na dosažení jednoho cíle“. Ctnost individualismu je i v našich rozháraných časech viditelná, ale bude účinná jen tehdy, když my sami sebe nahlédneme jako součást historických momentů, které nás nutí akceptovat i naši historickou odpovědnost. To je ten hlavní důvod, proč Petra Fischera do 18. prosince 2018 podpořilo 1 860 morálně-legálních autorit.
Autor je publicista a spisovatel.