Jestli si myslíte, že když jsme přežili tzv. osmičkový rok, přežijeme už všechno, dovolte, abych vás jemně upozornil, že začal rok devítkový. A s ním další řada populárních výročí. Protože pořádné retro – to je nejlepší lék na přítomnost.
V mrazivém lednu se zahřejeme vzpomínkou na Jana Palacha, který (jakkoli zapáleným byl studentem) sice nedostudoval, ale i tak to dotáhl dál než většina absolventů humanitních oborů. Můžeme se navíc těšit, že každý z obou údů současného politického spektra – hodná pravice a hnusná pravice – si v Palachově vrstevnatém odkazu najde to své: protest proti šíření nepřátelské propagandy, nebo protest proti cenzuře.
Taktně přejdeme ošidný 15. březen, kdy se před osmdesáti lety vlastně nic nestalo, jen náš nejbližší momentální přítel a odběratel procházel tou dobou složitým obdobím.
Půst si bohatě vynahradíme v létě, kdy se téhož roku tentýž přítel a odběratel dočasně spojil s naším odvěkým nepřítelem a vznikl pakt Molotov-Ribbentrop. Rusko si tím vynahradilo předchozí září, kdy bylo v Mnichově společnými silami západní diplomacie zatlačeno do mezinárodní izolace, nám dnes již dobře známé.
Během srpnových dní jistě přijde vhod „mráz, který přichází z Kremlu“ a padesáté výročí prvního výročí okupace naším tehdejším nejbližším přítelem a ochráncem. Národ po roce zase jednou nebyl jednotný, což vyhřezlo až do ulic a nebezpečně připomínalo nepokoje u našich dnešních přátel, kde studenti umírali přirozenou smrtí na následky setkání s Národní gardou. Ale ty si u nás připomínat dozajista nebudeme, svých máme dost.
Pokud v říjnu nechceme slavit Den znárodnění, můžeme si hned nazítří se shovívavým úsměvem připomenout krach na newyorské burze, známý pod indiánskou přezdívkou Černé úterý. Poučeni soudobými úspěchy kapitalismu již víme, že ono úterý bylo přinejhorším tmavošedé a že šlo jen o nepatrný glitch v nejlepším ze všech možných světů. Z hlediska dneška, kdy jsme už mnohem chytřejší, můžeme hospodářskou krizi třicátých let považovat za pouhé nachlazení a svým způsobem i za symbolické vítězství Institutu Václava Klause.
Vrchol devítkové sezóny očekáváme samozřejmě v listopadu. Oslava a přehlídka výdobytků posledních třiceti let odstartuje hned na několika místech republiky (hlavně na Národní třídě a na náměstí Václavském a Staroměstském), přičemž pro zachování dojmu doporučujeme se z těchto lokalit moc nevzdalovat – směrem k venkovu – nebo vše sledovat na televizních obrazovkách.
O to bohatší čekáme program: vybraní řečníci budou bilancovat; rozsvítíme lampióny, vlastně svíčky; uctíme památku Martina Šmída; zopakujeme si, co jsou (a co v žádném případě nejsou) fake news; zakřičíme „Babiše do koše“; poděkujeme, že můžeme – a večer bude diskotéka!
Nezáleží, jestli jste uhlobaron, novinář, exekutor nebo třeba arcibiskup. Rozhodně je co slavit a na své si přijde opravdu každý. Na Koncertě pro budoucnost zahraje Lucie i Pražský výběr, a pokud do té doby nebudu ministr vnitra, přijde možná i Petr Janda.
Zůstaňte s námi.