Co vyvolává užaslý úsměv při četbě Kafkových próz? Paradoxní humor bez objektu v proslulých románech i miniaturách, jakou je Při stavbě čínské zdi či Zamítnutí, balancuje na hranici mezi potenciální groteskností a hrozící tragédií.
Úředníci v Kafkově světě sice mohou obviněného děsit a šikanovat, nicméně jsou to nízko postavení podřízení a od obyčejného člověka je dělí mnohem menší odstup než od Nejvyšší moci: nikdy ji nespatří, zatímco s prostým člověkem jsou v každodenním styku. Nejvyšší moc setrvává neviditelná a v samotě, nedotknutelná a nezpochybněná, dokonce ani tázavou myslí kafkovských hrdinů. Její zástupci však živoří v takové bídě, že opakované překvapení, jež vzbuzuje kontrast s očekávaným stavem, vyvolává užaslý smích. Takřka nezměrná diskrepance mezi tím, co jest, a tím, co být má, musí nutně upoutat i pozornost obviněného – a každý nepoměr v sobě obsahuje prvek grotesknosti. Když se šašek v cirkuse snaží přelézt patnáctimetrovou zeď tak, že si stoupne na židličku, spolehlivě tím rozesměje celé šapitó. Ale dejme tomu, že se stejným způsobem snaží uprchnout vězeň: výsledná disproporce je pak tragická. Nikdo nepopře, že Kafkův hrdina patří spíše do kategorie vězně než šaška. I tak v sobě ale má vzájemný vztah zdi a židle cosi komického. Nesmějeme se jednomu ani druhému a nedokážeme se od hrdinovy situace odpoutat natolik, abychom se smáli jemu. Specifikum Kafkova humoru tkví v tom, že – jak se zdá – nemá předmět.
Živočich schopný smíchu
To si lze vyložit dvěma způsoby. Někdy Kafka v tomto střetu mezi trpasličím člověkem a jeho obrovitými nepřáteli potenciální tragično utlumí tím, že obra vůbec neukáže. V Procesu (1925, česky 1958) se opakovaně mluví o soudcích, ale žádná z postav je nezná a osobně se s nimi nesetká. V úvodní kapitole Zámku (1926, česky 1935) padne zmínka o hraběti, ale zeměměřič K. ho brzy pustí z hlavy a veškerou energii vynakládá na snahu přemluvit některé úředníky ze zámku i pouhé posly nebo výčepní. V povídce Při stavbě čínské zdi (1917, česky 1951) se o existenci císaře dobře ví, avšak panovník pobývá v ohromné dálce a nikdo nedoufá, že by se do sídelního města kdy dostal. Ve všech podobných případech se bere jako dané, že Nejvyšší moc je zaneprázdněna vyřizováním tajuplných a závažných státních záležitostí a nemůže se k prostému poddanému ani letmo sklonit. Jestliže je obr takto nekonečně vzdálen, pak sice trpaslík setrvává v neustálém zápase o přežití, nicméně skutečný strach může nahradit pomyšlením na potenciální nebezpečí. Obr v zásadě zůstává stejně hrozivý jako dřív, avšak hrozba skrytá v mracích se (vyjma závěru Procesu) nezhmotní ve skutečnou zkušenost. Děsivá idea neviditelné Moci je zvolna nahrazována humornou představou nezměrného rozestupu mezi trpaslíkem a obrem. Mezi obviněným a soudcem takříkajíc zeje prostor pro úsměv: táhne se tu prekérní zóna bezpečí, v níž se člověk namísto honěného a obléhaného zvířete může stát tím, čím by být měl a čím být chce – tedy živočichem schopným smíchu.
K odhalení tohoto útočiště je zapotřebí představivosti a k jeho dosažení je zapotřebí odvahy, obojí nejspíš ve větším množství, než jakým průměrný člověk disponuje nebo by disponovat měl. Podle Maxe Broda je smích tohoto druhu jednou z oněch zapovězených her, jakých si mohou užívat jedině andělé: pro ně je střední pásmo mezi Bohem a člověkem přirozeným hřištěm. Pokud si toto andělské privilegium nárokuje člověk, činí tak na vlastní nebezpečí. Ve třetím plánu Kafkových románů se vždy tyčí hrozba, že se smrtonosná bytost zjeví s mečem v ruce a člověka vyžene.
Při stavbě čínské zdi je výjimkou tím, že zde můžeme pochybovat o tom, zda je sám obr schopen dostat se k trpaslíkovi. Císař na smrtelném loži vysílá posla k poddanému. Posel prochází předpokoji plnými dvořanů, pak dalšími sály, pak nádvořími, nekonečnými ulicemi a předměstími bez mezí a vychází najevo, že zpráva nikdy nebude doručena a poddanému se nikdy nedostane odpuštění ani spásy. Ve světle tohoto příkladu si trpaslík s vynaložením zoufalé představivosti může uvědomit, že obra tíží táž obtíž jako jeho možné oběti: není vybaven komunikačními schopnostmi přesahujícími jeho nejbližší okolí – a ztrácí tak na hrůznosti.
Obnovená schopnost smát se
Pokud se člověk opováží udělat následující smělý krok, dostane se k úvaze, že tu je mocnost, k níž se sám nemůže dostat a ani ona se nemůže dostat k němu, nicméně i tak dál děsí lidi, ničí jim život a mění celý svět v ohromný koncentrační tábor nebo přinejmenším soudní síň. Kdo ví, jestli tato mocnost skutečně existuje? Kdo může dosvědčit, že se nejedná o čirou smyšlenku, pouhé ztělesnění zdroje osobních pocitů viny? Pokud by bylo možné zaplašit přesvědčení, že je člověk obviněn, třeba by ten přelud zmizel a zanechal ho v míru – což znamená: s obnovenou schopností smát se.
Přijmeme-li tento první výklad, lze Kafkův humor pojmout výhradně jako smích nad sebou samým. Člověk se sám nad sebou pousmívá ne proto, že je opovrženíhodný a zranitelný, nýbrž kvůli své dětinskosti a tomu, jak se bojí vlastního stínu. Pochopením tohoto vztahu se sice nestává větším než dřív, nicméně je přinejmenším zproštěn obvinění a nachází klid, jako by se probudil ze zlého snu.
Okamžitě se ozve námitka, že vzhledem k atmosféře převládající v Kafkových dílech jde o závěr přehnaně optimistický. Jakýs takýs happy end nacházíme pouze v Kafkově prvním románu Nezvěstný (1927, česky 1962), pokud tedy přijmeme hypotézu, že Karl Rossmann nakonec v oklahomském divadle dosáhne úspěchu. I tak ale za své osvobození vděčí útěku před soudci, nikoli zproštění viny. Navíc ve zbylých dvou románech (s výjimkou zakončení Zámku, k němuž se dostaneme níže) a ve většině povídek převládá ovzduší nadcházející zkázy, provázané s obsesivním pocitem, že člověk sice musí bojovat, ale bojuje marně. Pokud se však pokusíme vyčíst poselství mezi řádky, není přehnané dohadovat se, že Kafka u svých protagonistů poukazuje na společnou slabinu: K., Josef K., Řehoř i oběť z Ortelu (1916, česky 1964) přijímají existenci a nedotknutelnost Pána jako danou věc a jsou přesvědčeni o své prapočáteční vině. Kdyby o obou axiomech zapochybovali, mohli by v systému najít mezeru a nezaplést se do labyrintu psychologických a soudních zákrutů.
Interpretace, kterou jsme právě načrtli, se proto vztahuje pouze k hrdinovi v závěrečné fázi, kdy po úvodních písních zkušenosti přichází nová série zpěvů nevinnosti – nikoliv však nepoučené nevinnosti dítěte, nýbrž nevinnosti starce, jenž se vymanil z bolestí podněcovaných ztrátou ráje a konečně dospěl v dítě. Zeměměřič K., Josef K. ani Řehoř této fáze nedosáhnou, avšak čtenář může z naznačeného hlediska vytušit, co se mělo dělat, a zástupně tak sklidit plody znovunalezené nevinnosti a obnovené humornosti.
Vtipkování s katy
Pokud se však omezíme na ono neúplné pochopení, jehož dosahují sami hrdinové, lze nabídnout i jiný výklad. Kafkovi hrdinové stojí na samé hranici naprosté víry díky tomu, že si současně uchovávají smysl pro humor i smysl pro autoritu. Dosahují tak jakéhosi vratkého úsměvu, rozerváni mezi plným přijetím a vzdorným smíchem. Kdyby v sobě usmívající se hrdina pobral jen o špetku víc odvahy, stačilo by to, aby odvrhl úctu a rozesmál se nahlas, a byť by přitom trpěl jako Candide, velice těsně by se přiblížil Voltairovu humoru. V této fázi „náboženský humorista“, za něhož Kafku označil Thomas Mann, takřka splývá s humoristou protináboženským.
Dalo by se hádat, že z obav před dozorem Všemohoucího je záhodno dopřávat si podobné úsměvy sub rosa. Velmi často ale Kafkovy hrdiny sledujeme, jak si takříkajíc zahrávají s ohněm a smějí se nepokrytě. Karl Rossmann, Josef K. i K. jsou svými rádci opakovaně napomínáni za to, že zbytečně riskují, a jejich neschopnost potlačit úsměv nás zneklidňuje, i když současně obdivujeme, jak prostoduše se stavějí hrozícímu nebezpečí. Brzy ale začneme váhat, zda ve svou porážku skutečně věří. Přes opakované prohlašování, že osud žádná snaha nepřemůže, nedospěli k úplnému přijetí smrti. Při sebevraždě protagonisty Ortelu, při popravě Josefa K., při skonu Řehoře Samsy není prostor pro úsměvy: všichni tři se poddávají smrti s pocitem provinilosti coby definitivnímu tragickému naplnění – zatímco při povzneseném přijetí smrti, s přesvědčením, že smrt je buď nezasloužená, nebo naopak slouží spravedlivé věci, se někdy rodí jakýsi humorný odstup, který obviněnému umožňuje zavtipkovat s katy.
Přesto si Kafkův hrdina, čelící neskonalým protivenstvím, uchovává záblesk naděje: nikoli v to, že by se systém, jenž ho odsoudil, mohl nakonec stát spravedlivým či humánním, nýbrž v to, že tak či onak přestane fungovat, že se něco nečekaně porouchá. Smích nebo úsměv – kdoví – může být tou mikroskopickou příčinou, která systém pokazí nebo díky níž se rozplyne jako zlý sen.
Nechutná naděje
Jinou možností je, že ve fázi, která má k zoufalství ještě blíž, ale přitom se od něho přece jen liší, může hrdina úmyslně projevovat neochotu dosáhnout svrchovaného odstupu, může odmítat zahlazení oné dětinské naděje ve vlastní spásu. To je ona „nechutná naděje“, jíž se podle Anouilhova úvodu k Antigoně (1944, česky 1948) odlišuje melodrama od ryzí tragédie: naděje toho, kdo má všechny důvody k zoufalství. Kafka naznačuje, že hrdina sice ví o vlastní porážce, ale přesto zatím nepropadl zoufalství. Teoreticky je pořád ještě možné se porážce vyhnout – a on proto musí považovat za svou povinnost zkusit všechno možné, jako kdyby skutečně mohl zvítězit. Kdyby se tváří v tvář smrti naopak vzdal, mohlo by to být fatální. V tomto boji o vše se hrdina musí tvářit, že dál věří ve spravedlnost a zůstává přesvědčen o své nevině i o nadřazenosti vůči těm, kdo ho neprávem obviňují. Z praktických ohledů a takřka proti své vůli tak je nucen předstírat, že si zachoval kus smyslu pro humor. Zde se již nejedná o „černý humor“, jak se jej pokusil představit André Breton v Antologii černého humoru (1939, česky 2006); spíše lze mluvit o humoru „žlutém“ – podle francouzského slovního spojení rire jaune (nucený smích). Černý humor je možná vyhrazen pro cyniky a zoufalce; „žlutý humor“ zůstává posledním útočištěm těch, kdo sice stojí na pokraji zoufalství, ale ještě v něm netonou.
Všechny tyto druhy humoru vyžadují dohled Nejvyšší moci, byť třeba jen proto, aby člověka kárala; vyžadují kontakt mezi obviněným a soudem a vyžadují i přítomnost soudce. Když se ke Kafkovi vrátíme s vědomím předchozí úvahy, zjistíme, že jeho hrdinové jsou sice posedlí touhou přímo nebo nepřímo proniknout ke svým soudcům a nadřízeným, ale nikdy se jim to nezdaří – a co víc, sama tato neúnavná, ale vždy marná snaha je přivádí na pokraj vyčerpání. Všechny jejich obavy by se odhalily jako nepodstatné, jen kdyby se dostali k náležité osobě a mohli svou věc představit za příhodných okolností. Myslím, že za této situace představuje humor pouhý prostředek, jak upoutat soudcovu pozornost. Ano, těch pár žertíků, drzých výroků, úsměvů, jež měly zůstat skryty, svědčí o občasné potměšilosti Kafkových hrdinů. Mnohdy podobné počínání není skutečným dokladem toho, že se nedokázali ovládnout. Možná jím sledují skrytý cíl. Když jsou všechny obvyklé cesty zabarikádovány (jak se zdá) a všechny představitelné metody navazování kontaktu přinášejí jen zklamání, je ještě možné vyzkoušet neortodoxní prostředky: smělým gestem, pár potrhlými kousky zkusit soudce přimět, aby se na vás podíval, a i za cenu rizika, že to přivolá trest, ho donutit, aby vaši věc uvážil.
Směšně nekompetentní řečník, jemuž je v povídce Zamítnutí (1920, česky 2003) svěřen úkol předložit žádost stejně směšnému plukovníkovi, ani s jistotou neví, zda ho plukovník poslouchá: „Dojemné bylo, jak se při této vážné, velkou pohromu líčící řeči stále usmíval, byl to svrchovaně ponížený úsměv, ale vyvolat na plukovníkově tváři byť jen slabý odlesk se namáhal marně.“ To, oč se zde řečník trapně pokouší, by sebevědomější protagonisté provedli s pyšnou bravurou. Mnohokrát máme pocit, že se zesměšňují úplně stejně jako šašek v cirkuse, kterého trápí, že není hlavním číslem podívané, a proto je přehnaně nalíčený a kroutí obličej, jen aby na sebe upoutal pohled. Kafkovi protagonisté, neschopni domoci se uznání, dávají zesměšnění přednost před přehlížením. Tato trapná humornost se velmi těsně blíží tragičnu a zprostřed halasného smíchu lze mnohdy zaslechnout vzlyky.
Určité doprovodné okolnosti
Je pravda, že v dochované podobě Kafkových děl podobné pokusy málokdy dosahují úspěchu. V Procesu, Ortelu i Proměně (1915, česky 1929) je obřad smrti proveden bez milosti a je nemožné si představit, jaký humorný kousek by tyto oběti mohl zachránit. Uvedená možnost se však nepopiratelně rýsuje v obou nedokončených románech, tedy Nezvěstném a Zámku. Zvláštní význam má pro naši tezi onen jasný závěr, o kterém prý Kafka uvažoval u Zámku. Zabývat se sdělením z druhé ruky se sice může zdát nepřípadné, avšak údajný závěr obohacuje Kafkův humor o tak výrazný tón, že jej nemůžeme jen tak nechat stranou.
Podle sdělení Thomase Manna měla kniha končit následovně: „K. umírá – umírá čirým vyčerpáním po zoufalých snahách navázat styk se zámkem a nechat se potvrdit ve funkci. Vesničané stojí kolem cizincova smrtelného lože, když vtom na poslední chvíli dorazí ze zámku příkaz, jehož obsahem je, že K. sice na pobyt v místním společenství nemá žádný právní nárok, nicméně dostává k tomu svolení; nikoli s ohledem na svou upřímnou snahu, nýbrž v důsledku ‚určitých doprovodných okolností‘ má dovoleno usadit se ve vesnici a pracovat tu. Takto je nakonec poskytnuta milost.“
Jistě zazní názor, že román je daleko lepší nedokončený – nejspíš hlavně proto, že každý čtenář pak má právo vyspekulovat si konec, který vyhovuje jeho představivosti nebo vlastnímu smýšlení; a pokud se nedokáže rozhodnout, může sama absence závěru představovat Kafkou zamýšlený humorný účin. Aniž bychom ale čtenáři upírali právo stanovit si zakončení dle své libosti nebo zakončení odmítnout, upozorněme, že navržený závěr spojuje dvě hlavní linie, které kniha vytyčuje: jednak to, že lidské snahy jsou odsouzeny k neúspěchu, jednak to, že se člověk musí snažit dál, bez ohledu na zakoušené odmítání. Proti tomuto ambivalentnímu pojetí optimista namítne, že se K.-ovi konečně dostává uznání – což je přesně ten cíl, za který v celém románu bojoval. Pesimista opáčí, že K. naopak promarnil život spěním za cílem, jehož plody si neužije. Jeden i druhý výklad má své přednosti a je možné bavit se faktem, že je lze proti sobě rozehrávat donekonečna, aniž by se rýsovala sebemenší naděje, že snad jeden nad druhým získá navrch. Zde humor nenastává na úkor obviněného nebo nejvyšší moci, nýbrž na úkor komentátora. Možná nás tak Kafka upozorňuje, že optimista s pesimistou se navzájem vyčerpají a nakonec zničí. Humorista se tak stává jediným, kdo – vyzbrojen teorií, jež nesází na jednu exkluzivní možnost – je s to daný závěr číst, aniž by jej jednoho či druhého aspektu zbavoval: K.-ovi se dostane konečného uznání, nicméně zemře; anebo přesněji řečeno, K.-ovi se dostává uznání a zemře. Mezi oběma fakty by neměl být žádný kontrast a žádná souvislost vyjma toho, že – což je podstatné – nastávají současně. Tato časová shoda je v Kafkově díle jedinečná. Ve všech ostatních případech protagonistu sledujeme, jak dosahuje zdánlivého úspěchu, aniž bychom si ale byli jisti, že si úspěch zasluhuje, nebo (mnohem častěji) je nemilosrdně posílán na smrt, aniž bychom znali důvod. Navržený závěr Zámku hrdinu odměňuje za jeho vytrvalost a víru a současně jej trestá za netrpělivost a zahálčivost. Konečná pointa nastává, když se dozvídáme, že svolení přebývat ve vesnici dostává nikoli kvůli tomu, že byl opravdu zeměměřičem, nýbrž „v důsledku určitých doprovodných okolností“.
Kafkův humor vrcholí tím, že Kafka uvedený závěr naznačí, aniž by jej napsal.
Autor byl francouzský literární vědec.
Z anglického originálu Kafka’s Humor, publikovaného v časopise Yale French Studies č. 16/1955, přeložil Martin Pokorný. Redakčně kráceno.