Případ ženy, která počátkem dubna neúspěšně usilovala o nakojení svého dítěte v pražské pobočce nejmenované banky, vyvolal velkou diskusi. Dovolím si ji označit za skrznaskrz misogynní. Misogynem zde nebyl nebohý sekuriťák, který konal na žádost klienta banky a v souladu s pravidly instituce. Misogynie totiž není „odporem, nenávistí k ženám“, který by choval nějaký patologický jedinec, jak říká slovník cizích slov. Dle filosofky Kate Manne je misogynie součást patriarchálního řádu a její funkcí je kontrolovat a vynucovat dodržování vládnoucí ideologie systému.
Kojení dítěte v bance se stalo příležitostí pro potvrzení a obnovu českého patriarchátu, v jehož jádru stojí zbožštění dítěte a jeho matky jako jediné možné primární pečující osoby. Je jedno, jestli na stížnost dotyčné, která byla zveřejněna na facebookové stránce organizace Laktační liga, reagovali zastánci a zastánkyně kojení na veřejnosti nebo oponující strana. Debata se vedla o tom, jak, kdy, dokdy a kolik mají ženy kojit a jak při tom mají vypadat. Co ale zůstalo zcela nezpochybněno, byl předpoklad, že kojení je pro dítě to nejlepší.
A toto tvrzení je možné ještě dále zobecnit a zformulovat ho do podoby jednoho ze základních postulátů českého postsocialistického heteropatriarchátu: kojení je nejlepší. Důvodů, proč má tato teze platit, je nepřeberné množství. Jen mateřské mléko obsahuje nenahraditelné živiny; jen díky kojení vzniká speciální pouto mezi matkou a dítětem, které pak stojí v základu dobrého psychického vývoje jedince; přidanou hodnotou mateřského mléka má prý být i vyšší inteligenční kvocient a tak dále… Pořád jde o variace na stejné téma. Morální ekonomie patriarchátu chce od žen jednu věc – aby dávaly, ale nic nechtěly. A kojení tento zákon patriarchátu výborně ilustruje – vezmi si mé prso, ber všechno, co potřebuješ, kdykoli chceš, jsem zde jen pro tebe.
Tento zákon patriarchátu ve shodě, kterou možná ani není nutné považovat za vzácnou, ale strukturní, podporují a vynucují jak Laktační liga, která od devadesátých let propaguje kojení, tak lidovec Marián Jurečka („kojení je něco naprosto normálního, co je lidstvo lidstvem“) i rádoby liberální Václav Klaus mladší („biomatky se asi začnou rozčilovat, že je to každého věc, do kolika měsíců kojí, a musím uznat, že je“). V situaci, kdy ženám, které se staly matkami, nezůstává žádná jiná identita kromě té mateřské, se ochránkyněmi patriarchátu stávají ony samotné. Jak by se jinak na Facebooku Laktační ligy mohly odehrávat konverzace, jako je ta následující: „V roce nevíte dopředu, kdy bude dítě jíst, že musíte kojit ve frontě v bance?“ – „Jíst? Vy si myslíte, že kojení je jen o jídle? Aha, tak to už se v naší společnosti nedivím ničemu.“ – „Na takovou krávu (bez pardonu) jsme tu čekaly. Evidentně nevíte o kojení ani prd. Podle hodin můžete max. dávat UM, ne kojit.“
Tvrzení, že kojení je nejlepší, má význam díky tomu, že platí obecnější postulát, že ženy jsou těmi, co dávají, aniž by něco zároveň požadovaly. Platnost tohoto postulátu se ukázala, když se až na výjimky téměř celá veřejnost podporující kojení postavila proti protestnímu kojení zorganizovanému výtvarnou umělkyní a vysokoškolskou pedagožkou Kateřinou Olivovou. Olivová a další ženy, které se k ní přidaly, naštvaly mnoho lidí, protože se něčeho dožadovaly a neseděly s výrazem panenské matky boží v koutě. Staly se „sobeckými“ matkami, protože svůj zájem protestovat (v danou hodinu) nadřadily zájmu dítěte (jíst tehdy, kdy to chce právě ono). Protestující matky, které kojí, se ocitly v paradoxní situaci: proto, aby mohly být těmi, které dávají, ale nic neberou, chtěly pro sebe – a zprostředkovaně také pro další ženy – něco brát.
V situaci, kdy se téměř celý národ shodl na tom, že kojení na veřejnosti má být otázkou taktu, vzájemné tolerance a dodržování etikety, si protestující kojící ženy dovolily překročit hranice způsobného chování „dam“. Tam, kde vadila každá odhalená bradavka a kde ideálním řešením mělo být vědomí, že „kojit se dá decentně a diskrétně i na veřejnosti“ (jak se vyjádřil plzeňský spolek matek Nošenky), měly protestující ženy na extrém reagovat extrémem (jak napsal Marián Jurečka). I když jejich bradavky byly vidět pravděpodobně stejně jako bradavky jejich „diskrétně“ (to slovo je zaklínadlo!) kojících a „normálních“ kolegyň, chovaly se nepatřičně a „exhibovaly“ jiným způsobem. Jejich těla zde již nebyla k dispozici dětem – ve veřejném prostoru se objevila proto, aby protestovala a něco chtěla.
Odkazování na etiketu Ladislava Špačka, volání po toleranci i potřeba ochraňovat „maminky“ s krásnými prsy („Ženské prso je také symbolem úžasné ženské krásy,“ nechal se slyšet Marián Jurečka) – to jsou všechno klasické triky patriarchátu. Je to jako v pohádce o moudré rybářově dceři, respektive princezně Koloběžce, od které král chce, aby za ním přišla i nepřišla, byla oblečená i neoblečená a přinesla dar-nedar. Balancování na hraně požadavků patriarchálního řádu skutečně vyžaduje výjimečnou virtuozitu a schopnost sjednávat s mocnými. Za to všechno jsou ženy odměněny manželstvím s králem – ale (tak jako v pohádce) pod podmínkou, že se nebudou míchat do jeho vládnutí.
Kojící gerile patří dík za to, že nám umožnila nahlédnout situaci žen, které se staly matkami, realistickýma očima. Jednou stojí na piedestalu za svou oběť v tom „nejkrásnějším povolání“, ale pokud se tomuto příkazu odevzdání zpronevěří, hned se mohou stát obyvatelkami těch nejspodnějších pater společnosti.
A možná by se dalo v tomto realističtějším vidění věcí pokračovat dál. Představuji si, že snad za pár let se ke Kojící gerile přidají partyzánské skupiny mužů a žen, které děti nebudou kojit, ale v rukou budou držet takzvaná náhradní kojenecká mléka – a jejich děti to přežijí. I když přežití patriarchátu tak jisté nebude.
Autorka je filosofka a feministka.