Blbcův ukrytý dům - básnická redukce

„Zeptej se po Blbci a bude ti označena cesta za mnou: z vesnice půjdeš ještě dlouho, je to stále víc do kopce a po poli je rozhozen černý hnůj, téměř nepáchnoucí, uvidíš hřbitov, a pak, projdeš­-li lesíkem, jsi na vinici. Je malá, ale dům je velký a bílý, Blbcův dům. Miláčku.“

Autory, ze kterých se už za jejich života stanou instituce, by se neměla zabývat literární kritika, ale profesionální životopisci, případně investoři, kuchaři, zahradníci a podobná parta. Proberou, co se do portfolia hodí a co ne, přetřou fasádu a propracovanou soustavou omyvatelných tabulí a šipek vytyčí zřetelně cestu. Veřejnost přijde až k autorovi a nechá se dráždit. Představou, slovem, myšlenkou. Nevkusnými souvislostmi! Bude všem jasné, komu co dělá dobře a komu to vadí.

Potíže nastávají s autory, kteří se za života ani po smrti institucí nestanou. Takoví nakonec dráždí víc, a nejvíc tím, že ač podráždění, své podráždění nejsou s to zformulovat. Schází jim skutková podstata nelibosti. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky