Ambiciózní úzkost

Rozhovor se sochařkou Ivanou Bašić

Ivana Bašić je původem srbská umělkyně, která ve své tvorbě zpracovává traumata z války, jimž byla vystavena v dětství. V jejím newyorském ateliéru jsme hovořili o neexistenci umění v Srbsku, uměleckém provozu v New Yorku, komunikaci s materiály či o spirituálních aspektech její práce.

Jak vypadala umělecká scéna v Srbsku před rokem 2010, kdy jste odjela do Spojených států?

Většina muzeí byla v té době dvacet let zavřená, neexistovaly žádné galerie. Lidé neměli na umění v každodenním životě ani pomyšlení, protože se museli starat pouze o ty nejzákladnější věci. Ani já jsem vlastně nevěděla, že okolo umění existuje celá infrastruktura s vernisážemi a návštěvami ateliérů.

 

Jak se vám v takovém prostředí vyrůstalo?

Od útlého věku jsem měla jistý pocit odcizení. Pocit, že se úplně neztotožňuji s vlastním tělem a jeho prostorovým vymezením. Tuto představu jsem měla asi už od pěti nebo šesti let, jako bych jí byla posedlá. V té době se nedaleko od nás začal stavět kostel. A já tam začala chodit, přestože oba moji rodiče byli ateisté.

 

Už v tak útlém věku?

Ano. Už jako dítě jsem hledala něco za materiálním světem. Nestačil mi, nevěřila jsem, že to může být všechno. A podvědomě jsem cítila, že mi religiozita dokáže nabídnout něco víc …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky