Ta konkrétní neurčitost

„Vracím se zas posledním ‚denním‘ autobusem, hluboko v noci, někdy po půl jedné. Takže ještě není tak hluboko. Jen hluboko v sobě. Vracím se někam dál, k jiným rokům. Teď mám trochu čas, než dojdu úplně domů. Stále si nezvyknout na ten divný pocit, že si něco pamatuji, na to svírání v žaludku někdy mezi lety devadesát jedna a devadesát sedm. Divné předtuchy dalšího roku, co se ještě může stát, chci to popsat, ale už to nejde, jsem kdesi dál, ale už nevím kde.“

V uvedeném citátu Josef Straka ústy svého alter ega prozrazuje vše, co potřebujete před četbou jeho nové knihy Cizí země vědět. Koho tato nehledaná, nervní výpověď, jejíž matný smysl plyne z napětí mezi slovy „zas“, „hluboko“, „dál“, „teď“, „úplně“ a „nezvyknout“, zaujala, nechť odloží recenzi a čte knihu. Až ji dočtete, zůstane vám autor dlužný odpověď na otázku, co přesně se pokusil vyjádřit. Hádám, že tuhle odpověď dluží i sám sobě. To ale není kritika. To je vlastní předmět Strakových naléhavě nekonkrétních zápisků. Víme, kdy a jakými dopravními prostředky se vypravěč vydává na cestu. Víme, že jde o cestu do minulosti, navzdory neúprosnému pohybu let. Víme, že domov je mu pouhou stanicí, že raději někde pobývá, než bydlí. Víme, že devadesátá léta byla klíčovou etapou jeho života, kdy plně žil své naděje – přes plíživé pocity nejistoty až k takřka neznatelnému vyvlastnění života. Víme, že by rád svědčil o rozčarování, které následovalo, že by rád zachytil alespoň stopy trvalého uplývání času. Víme, že je to úplně marné. Takto – neobratně, úpěnlivě a přerývaně – se Straka zmocňuje (své) minulosti.

Něco, cosi, někde, nějak

Naproti tomu nevíme, kdo přesně zosnoval velkolepý příběh transformace polistopadové společnosti. Korupce, tunely, privatizace platily v prostředí vysoké politiky záhy za podobné herní kameny a strategie jako nevinná směna hudebních nosičů, domlouvání schůzek a horlivé přitakání všemu novému v každodenním společenském styku. Nevíme, co přesně se vypravěči­-hrdinovi přihodilo na místech a v letech, o kterých píše, ani jaký smysl tomu chtěl on sám dát. Nevíme, kdo byli aktéři jeho dosavadního životachodectví. Kdo byla ta žena, se kterou se tenkrát na refýži loučil? Nevíme to, ale na každé stránce cítíme, jak nebývale osobní kniha Cizí země je.

Čas, který na počátku devadesátých let začal o překot uhánět dvojnásobnou rychlostí, takže nebylo možné postihnout, prožít, dohodnout, dohovořit… všechno, se pojednou prudce zpomalil a podezřele nesnesitelně se vleče. Teď, když se zdá, že je ho tolik, schází vypravěči vůle i zaujetí. Tohle není realita, kterou by chtěl prožívat s někdejší dychtivostí. Ve skutečnosti času palčivě ubývá. „Chceme o tom mluvit, ale vlastně ne. Chystali jsme se, ale už se k tomu, pro mnohá ‚jako‘ a ‚možná‘, nedostaneme.“

Straka napsal dvousetstránkovou prózu, jejímiž emblematickými slovy jsou neurčitá zájmena a příslovce. Všechna ta „něco“, „cosi“, „někde“, „nějak“, opakující se v iritujícím rytmu, definují nový, pro poslední desetiletí příznačný typ událostí, kdy se dělo nebo stalo něco. Neurčitost neplyne z neschopnosti autora pojmenovat skutečnost. Je to zcela konkrétní neurčitost, nějak prožitá autorem v divokých letech jeho prvotních deziluzí. Míra této neurčitosti se odráží i ve volbě perspektiv vyprávění. Od co možná nejméně osobní, kdy autor řetězí deverbativa, nominální vazby, trpná příčestí, infinitivy, přes neurčité „ono se“, k sebeoslovení prostřednictvím „ty“, a dál k „já“, respektive „my“, když Straka promlouvá za celou generaci.

Přibližný pocit unikavosti

Neurčitost není alibi, paradoxně je to šmouha subjektu na báni všeobecného dění. Bylo to prudké a rychlé, a právě proto neurčité. Zkuste si zapamatovat deset let dlouhou cestu viděnou z okna uhánějícího vlaku! Přibližný – a nemůže být přibližnější – pocit unikavosti něčeho, čeho se stále dotýkáme, tedy vlastního života. Neurčitost je v posledku tím jediným, co se tu děje. Putující hledisko autora nedokáže zachytit žádné pevné obrysy. Porozumění okamžiku teď a tady je vyloučeno, nebo ihned přepsáno okamžiky dalšími. Jaký smysl měly někdejší události, se „dozvíme až o několik let později“.

Ve své podstatě je Cizí země prozaickým záznamem pocitu Josefa Straky, kde slova „Josef Straka“ nevyjadřují přivlastnění, ale předmět výpovědi. Proto autor píše také o svém podílu viny za hru devadesátých let, kterou nemohl nehrát.

Autor je literární kritik.