Brazílie má dvě velké přírodní oblasti, které každá po svém konfrontují člověka s jeho vlastní malostí: Amazonii, již největší latinskoamerická země sdílí s dalšími osmi státy, a vnitrozemské sertão, které je vlastní pouze jí. Zatímco v tajemném, nezbadatelném prostoru Amazonie civilizovaná bytost pociťuje svou bezvýznamnost tváří v tvář nezměrné přírodní bujnosti, v sertãu je pán tvorstva opakovaně deklasován na bezbranného tvora nepravidelným, ale o to drsnějším suchopárem, zabíjejícím všechno živé.
Obě zmíněné oblasti trvale přitahují pozornost spisovatelů a k oběma se vážou výživné literární tradice. Jejich aktuálnost se však postupem času mění. Zatímco Amazonie byla v jiných než domorodých představách odedávna místem nepřeberně bohaté, životaschopné přírody, sertão bylo naopak příkladem tvrdosti elementárního života, života žitého na dřeň. Košatá estetika překypujícího růstu stála proti málomluvné estetice kostnaté chudoby. O míře atraktivnosti těchto témat pro mimobrazilský svět svědčí i knihy na českém trhu. Zatímco domácími i překladovými tituly o Amazonii jsme zásobeni vcelku dobře, takzvaným mnohoúhelníkem sucha, rozlohou odpovídajícím Francii a Německu dohromady a zasahujícím devět brazilských států, se zabývají kromě dávno zapadlé knihy Josuého de Castra Zeměpis hladu (1953, česky 1956) jen Vyprahlé životy (1938, česky 1959) Graciliana Ramose. Okrajově je sucho v severovýchodním sertãu tématem dalších tří v češtině dostupných románů: Velké divočiny (1956, česky 1971) Joãa Guimarãese Rosy, Války na konci světa (1981, česky 1989) Maria Vargase Llosy a Seržanta Getúlia (1971, česky 2016) Joãa Ubalda Ribeira.
Události posledních let ovšem naznačují, že se tato optika může v lecčem změnit. V konfrontaci s plenivou silou naší rozpínavé civilizace Amazonie už není svrchovaná ani nezničitelná. Michel de Montaigne měl pravdu, když v eseji O kanibalech napsal, že Indiáni jsou divoši „v tom smyslu, v němž říkáme, že divoce vyrostly plody, které stvořila příroda sama od sebe a svým platným během“ a že „divokými bychom měli vpravdě nazývat spíše ty plody, které jsme svým umělým zásahem pozměnili a vyňali z pravidla“. Divošská je vláda brazilského prezidenta Jaira Bolsonara, která prosadila opatření, jímž byly indiánské rezervace, dosud patřící do lidskoprávní agendy, převedeny pod ministerstvo zemědělství, což Indiánům nevěstí nic dobrého. A v oblastech, kde amazonský deštný les ustoupil divošským pilám, vzniká nová kultura chudoby, která není dílem krušných přírodních podmínek, nýbrž divošských pravidel našeho podnikání.
Naopak téma suchem trýzněné země nabývá čím dál větší aktuálnosti. V době, kdy některé země zřizují ministerstva sucha a také v Evropě lidé umírají vedrem, začíná i nám suchopár nahánět strach. Brazilská literatura, která se největšímu polopouštnímu biotopu na zeměkouli a jeho vztahu k lidské bídě intenzivně věnuje posledních sto padesát let, vypráví příběh sucha mnoha způsoby – od monumentálního díla Os Sertões (Vnitrozemí, 1902) Euclidese da Cunhy přes veršovanou vánoční divadelní hru Cabrala de Melo Neta Morte e vida Severina (Severinská smrt a žití, 1956) po román Ronalda Correii de Brita Dora sem véu (Dora bez závoje, 2018).
Nejvíc nám asi v češtině chybí bezmála tisícistránkové Vnitrozemí. Toto dílo, jež lze pro důraz na umělecké vyjádření asi nejspíš označit za esejistické, bylo dodnes přeloženo do deseti jazyků. Příběh, v němž „civilizované“ a „evropštější“ pobřeží vyslalo proti dvěma desítkám tisíc „barbarských“ bezzemků žijících v hloubi bahijského sertãa čtyři válečné výpravy, známe z bravurního převyprávění Vargase Llosy. Cunha ovšem nenabízí jen příběh, ale originálně vykládá celou kulturu sucha. Jeho sertaňan sice žije v hadrech a na první pohled vypadá nevzhledně jako Quasimodo, pozorujeme-li ho však na pozadí jeho polopouště, stává se hrdinou – doslova Herkulem.
Cunha působil během války v sertãu na místě jako válečný korespondent a nedokázal se smířit s podobou pokroku vyvražďujícího ty, kteří se nevejdou do budovatelských schémat. Průkopnicky pochopil a promyslel, že v extrémních podmínkách sertãa lze přežít jen tak, že se jeho zákonitostem přizpůsobí celá kultura. Když za sertaňany církev vyslala poselstvo v čele s kapucínským mnichem, aby se je pokusila po dobrém vrátit do lůna vládnoucího systému, sertaňané se umravňování vysmáli: půst, k němuž byli vybízeni, by pro ně býval byl posvícením.
Základní Cunhovo poznání, že zápas o lepší živobytí sertaňanů musí vycházet z hluboké znalosti místních podmínek a že můžeme poroučet spíš sobě nežli větru a dešti, je stále inspirativní. Od přelomu tisíciletí se k němu vracejí zejména ti, kteří spíš než na olbřímí, finančně náročné moderní projekty, které v našem divošském světě nakonec většinou nejlépe vyhovují investorům, spoléhají na trpělivé hledání udržitelného rozvoje oblasti. Obrovské vodní nádrže nakonec stejně vyschnou a zavlažování prospěje z dvaceti milionů obyvatel sertãa jen nemnohým. „Žít znamená přizpůsobovat se,“ píše Euclides da Cunha. Nejspíš to čeká i nás.
Autorka je romanistka a překladatelka.