Filosofická exhumace

V dobách hluboké normalizace Egon Bondy, občanským jménem Zbyněk Fišer, žertoval, že se o něm budoucí generace budou učit z čítanek. Co svého času působilo jako ironie, se zpětně ukazuje jako přesná předpověď. Dnes se guruovi českého undergroundu dostává uznání nejen jako svébytnému básníku, ale také jako originálnímu filosofovi a politickému analytikovi. Minimálně se takto jeví v kolektivní monografii Myšlení a tvorba Egona Bondyho, která se věnuje autorovu dílu v celé jeho šíři a komplexnosti. To, že vyšla až jedenáct let po jeho smrti, patrně souvisí s faktem, že teprve v posledních letech byly publikovány v podstatě všechny Bondyho zásadní práce, včetně předloni vydaného politickoanalytického opus magnum Pracovní analýza z roku 1969. Mohlo by se zdát, že až se dostane kritické edice i několikasvazkovým Poznámkám k dějinám filosofie, bude Bondyho tvorba dostupná v kvalitním vydání. Nadšení nicméně mírní fakt, že autorova bibliografie uložená v knihovně Libri prohibiti čítá sto třináct stran. Monografie se tomuto obsáhlému odkazu věnuje v oddílech o nesubstanční ontologii, orientální filosofii, politických a literárních textech.

Popravování substancí

I když je Egon Bondy znám především jako autor trapné poezie a legendami opředený excentrik, kterému nedělalo problém opít se francovkou a o jehož existenci třeba Jáchym Topol pochyboval až do osobního setkání, prožil veterán podzemní kultury některé etapy života i v roli relativně spořádaného občana. Filosofii ostatně studoval natolik úspěšně, že se v šedesátých letech stal doktorem s ambicí nastoupit do Orientálního ústavu Československé akademie věd.

Filosofická část monografie se zabývá Bondyho celoživotní snahou odstranit z filosofie „bludný kámen“ substance. Příspěvky na téma nesubstanční ontologie působí občas až úmorně repetitivně, což je ovšem u sborníku skoro nevyhnutelné. Autoři se každopádně shodují na tom, že cílem Bondyho filosofie není nic menšího než osvobození člověka jakožto ontologické a současně „ontotvorné“ jednotliviny. Bez otročení nadřazené substanci či autoritě, bez útlaku determinace a teleologie se v Bondyho filosofii člověku zjevuje vše, na co jeho konkrétní existence ujařmená substancí neměla ani pomyslet.

Vít Bartoš v Bondyho snaze porozumět kvalitativnímu vývoji skutečnosti, která podléhá pouze vnitřní dynamice ničím neřízené z vnějšku, vidí ovšem špatně skrytou axiologickou intervenci. „Popravování“ jedné substance za druhou podle něho nemá jiný účel než dát existenci univerza ten smysl, že vše si je v něm rovno a vše ho může měnit. I když editor sborníku Petr Kužel podobné námitky vyvrací s tím, že etická rovina je až „produktem“ ontologické analýzy, zanechává roz­dmýchávání revolučních nadějí podobný dojem vědecké neakurátnosti, jako je tomu v případě politické intervence francouzského filosofa Alaina Badioua, který se postmodernímu nihilismu postavil spojením matematiky s ontologií. Mimochodem: oba filosofy spojuje jejich maoismus.

Tao a tahání za fusekli

U Bondyho se ovšem na rozdíl od Badioua zájem o Čínu nevyčerpával adorováním politiky Mao Ce­-tunga. Pro kritiku substanční ontologie totiž našel ideální oporu v čínském taois­mu, který se v jeho myšlení mísí s indickým buddhismem. Oba myšlenkové systémy přitom Bondy důsledně zbavuje náboženského rámce a vnímá je striktně filosoficky. I proto se nejspíš dopouští účelových zkreslení. Jiří Holba například ukazuje, jak se Bondy snažil vykládat Buddhovo učení jako protikastovní a jak s ohledem na svou marxistickou orien­taci zaměňoval kasty za společenské stavy. Před tímto omylem ho neuchránila ani skutečnost, že dle svých slov „v potu tváře dřel pár let sanskrt“. Holba o tom píše ve specifickém příspěvku, v němž se kloubí odborné hodnocení Bondyho interpretace s osobními vzpomínkami na společné debaty o dané problematice.

Pozoruhodná je vzpomínka sinoložky Mariny Čarnogurské, s níž se Bondy během svého života v Bratislavě pokoušel přeložit základní dílo čínského taoismu Tao te ťing. Popis jejich společné tvůrčí cesty (což je jeden z významů slova „tao“), která vyústila ve tři různé překlady, je nejen sondou do spletitosti překládání z čínštiny, ale i svědectvím o badatelském zaujetí. Co na tom, že jejich spolupráce měla občas k intelektuální romanci daleko. Však i Bondy sám vzpomínal, že ho „dr. Čarnogurská tahala za fusekli a nepomohla mi s překladem Čung­-jungu“.

Bondyho fascinace východními filosofiemi byla rovněž jedním z impulsů, proč se během normalizace vrhl na sepisování vlastních dějin filosofie. Autoři „orientální sekce“ bondyovské monografie oceňují jeho zpracování čínské, indické či islámské filosofie jako nevídané unikum a odmítají paušální kritiku, že jde o spisy plné chyb. Minimálně z akademického hlediska je ovšem problematická Bondyho práce se zdroji – s výjimkou jeho filosofické prvotiny Otázky bytí a existence (1967), napsané na počátku šedesátých let, kde poprvé a naposledy zdrojoval dle akademických zvyklostí.

Bílé, lehce našedlé místo

Poněkud neuspořádaně působí i Bondyho přístup ke zkoumání politiky, kterým prosakuje jeho levicová orientace natolik, že jeho mladické básnické vyznání, že je „marxist levý“, ztrácí na vtipnosti. Až zarážející je podobnost jeho východisek s osmašedesátníky z revoltující Paříže a Berlína, ovšem jeho aktivistický zápal záhy utnula srpnová invaze v osmašedesátém.

Bondyho kritika režimu pochopitelně ne­mohla skončit s přechodem ke kapitalismu po roce 1989. Historik Jaroslav Fiala vyzdvihuje vizionářství Bondyho hyperkritické analýzy globálního kapitalismu směřujícího k oligarchii. Jako v celé knize jediný se přitom Fiala nebojí šťouchnout do vosího hnízda – otázky Bondyho spolupráce s StB. Na poměrně malém prostoru se tak čtenář může seznámit s rozsahem a historií trojnásobně ukončené Bondyho spolupráce. Toto resumé však jenom podtrhuje skutečnost, že kapitola věnovaná Bondyho vztahu s tajnou policií ve sborníku chybí. Pokud si kolektivní monografie klade za cíl představit Bondyho v plné šíři, je opomenutí této temné stránky jedné z nejvýznamnějších postav československé levice buď intelektuální slabostí, nebo přímo pokrytectvím. Jak je možné, že osoba brojící celým svým dílem proti fašistickému charakteru vládnoucího komunismu, pod krycími jmény Mao či Klíma pravidelně donášela policii na své přátele? Tento etický problém par excellence se neobjevuje ani v analýze Bondyho etiky, a dokonce ani v rozsáhlé úvodní biografické studii. Po bílém místě – lehce našedlém jen díky Fialovu příspěvku, který je paradoxně věnován období po roce 1989 – zůstává hořká pachuť nahrávající kritikům, kteří ve jménu morální čistoty odmítají brát Bondyho dílo vážně.

Přesto bondyovská monografie představuje významný počin, který alespoň částečně zaplňuje jednu z hlubokých děr v dějinách českého filosofického myšlení. Bondyho tak naštěstí minul osud Ladislava Klímy, který se ani po více než devadesáti letech od své smrti podobné publikace nedočkal – což ostatně Bondy nejen kriticky reflektoval, ale také hodlal napravit. Leč sešlo z toho podobně jako ze zpracování filosofie Immanuela Kanta, jehož dílo si připravil na pracovní stůl 17. listopadu 1989. Odmítnutí, s nímž se Bondy jakožto levicový myslitel poměrně brzy po sametové revoluci v Česku setkal, aktuální monografie alespoň částečně napravuje a jeho myšlení vrací zpět na tuzemskou intelektuální scénu.

Autor je sociolog.