„Redakčně upravená“ minulost

S Irinou Galkovovou o snahách zestátnit paměť

Ruské historičky, která se zabývá dějinami gulagu a perzekucemi v sovětském období, jsme se zeptali, kde leží hranice mezi historickou vědou a pamětí. Mluvili jsme o tom, jak společnost Memorial začínala s připomínáním obětí perzekucí, a narazili jsme i na specifičnost historické paměti obyvatel kolymské oblasti.

Původně jste se jako historička zabývala středověkem. Jaká oblast medievalistiky vás zajímala nejvíc?

Věnovala jsem se středověkému monumentálnímu sochařství. Začínala jsem ale jako historička umění. Už během studia mě zaujalo téma monumentálních plastik, které zdobily středověké kostely. Zároveň mi došlo, že na to, abych pochopila, co ta vyobrazení skrývají, je kunsthistorický přístup nedostatečný. V disertaci, kterou jsem na to téma psala, jsem sice ještě lavírovala na pomezí historie a dějin umění, ale už jsem se musela přeorien­tovat na studium dějin. Nebylo to jednoduché. Zpočátku se mi zdálo, že jsou si ty dva obory blízké, ale ve skutečnosti to tak není. Historie má jinou logiku, jinak pohlíží na prameny. To, co je pro historika pramen, je pro kunsthistorika předmět estetického zájmu.

 

Doktorát jste absolvovala v Centru historické a kulturní antropologie při Historickém ústavu Ruské akademie věd, které založil a vedl významný medievalista Aron Gurevič. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky