Svět tě opustí. Ach ouvej!

Novela ruské prozaičky, básnířky a dramatičky Ljudmily Petruševské v podstatě líčí scény z rodinného života na pozadí plíživého bezčasí sklonku sovětské éry. Expresivní a kruté vyprávění je současně nápaditou variací na klasiky ruské literatury.

„Nejdůležitější věcí v životě je láska,“ říká vypravěčka a hrdinka novely Čas noc (1992, česky 2019) Ljudmily Petruševské (nar. 1938). My však čteme drsné vyprávění, z něhož se řine zlost a nenávist. Něžná vyznání a laskání plná zdrobnělin náhle přecházejí v obhroublosti a nadávky, lyrické popisy v úsečné a přisprost­lé dialogy. A naopak. V podstatě komorní groteska jednoho rodinného rozvratu se odehrává v podivném bezčasí (snad jeden z možných významů titulu) pozdní sovětské éry.

 

Jí můj mozek, pije mou krev

Hlasem a komentátorem tohoto nočního bdění je básnířka Anna Andrijanovna, „mystická jmenovkyně“ jiné, slavné básnířky (Achmatovové), s jejímž trpkým osudem se ráda ztotožňuje. Živí se tím, že odpovídá na dopisy čtenářů, jejichž tvorbu nehodlá literární časopis otisknout, nebo recitováním na dětských táborech, oslavách MDŽ a dalších soudružských merendách. „Jsem básník a ve všem jsem jako doma,“ poznamenává si do svých …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky