Novela ruské prozaičky, básnířky a dramatičky Ljudmily Petruševské v podstatě líčí scény z rodinného života na pozadí plíživého bezčasí sklonku sovětské éry. Expresivní a kruté vyprávění je současně nápaditou variací na klasiky ruské literatury.
„Nejdůležitější věcí v životě je láska,“ říká vypravěčka a hrdinka novely Čas noc (1992, česky 2019) Ljudmily Petruševské (nar. 1938). My však čteme drsné vyprávění, z něhož se řine zlost a nenávist. Něžná vyznání a laskání plná zdrobnělin náhle přecházejí v obhroublosti a nadávky, lyrické popisy v úsečné a přisprostlé dialogy. A naopak. V podstatě komorní groteska jednoho rodinného rozvratu se odehrává v podivném bezčasí (snad jeden z možných významů titulu) pozdní sovětské éry.
Jí můj mozek, pije mou krev
Hlasem a komentátorem tohoto nočního bdění je básnířka Anna Andrijanovna, „mystická jmenovkyně“ jiné, slavné básnířky (Achmatovové), s jejímž trpkým osudem se ráda ztotožňuje. Živí se tím, že odpovídá na dopisy čtenářů, jejichž tvorbu nehodlá literární časopis otisknout, nebo recitováním na dětských táborech, oslavách MDŽ a dalších soudružských merendách. „Jsem básník a ve všem jsem jako doma,“ poznamenává si do svých zápisků. Ale právě domov – ve všech myslitelných významech – líčí jako prostor neustálých ataků, kde zuří nevraživý boj o přežití, rozum, soukromí.
Anna žije s malým vnukem Timofejem, nemanželským synem své dcery, která sice někde jinde živoří s dalším dítětem jiného ženatého muže, ale občas se do matčina bytu s dětmi a partnerem povalečem vrací. Společnou ledničku vyžírá ještě Annin syn, zmrzačený kriminálník. Všichni chtějí peníze, jídlo a přihlášení k trvalému pobytu. „Existuje vůbec síla, která by dokázala zastavit ženu snažící se nasytit dítě?“ ptá se sama sebe Anna. A tak není divu, že se proměňuje v bestiální bohyni a scény, které by za jiných okolností a v jiném historickém rámci mohly vyznít jako komická fraška – vyjídání ledničky, výměna zámku na dveřích, spílání, dítě lačně pojídající sušenky nabídnuté na návštěvě –, zde působí spíš jako temná groteska, jež dorůstá do rozměrů tragédie. Bída, hlad, neštěstí, beznaděj. Každý žije na úkor někoho jiného, děti cizopasí na rodičích: „Andrej jedl moje ryby, moje brambory, můj černý chleba, pil můj čaj a po návratu z vězení zase, jako dřív, jedl můj mozek a pil moji krev, byl celý slepený z mojí potravy, ale žlutý, špinavý a k smrti unavený.“ Brutální syrovost spojená s expresivní tělesnosti, kterou známe snad jen ze současné maďarské prózy (Borbély, Barnás).
Kuchyňské zápisky
Rozsahem skromná novela má poměrně bohatý a komplikovaný rejstřík vyprávěcích perspektiv. Stěžejní rámec tvoří odmítnutý rukopis Zápisků na kraji stolu, jež do jakési redakce pošle dcera s tím, že se jedná o pozůstalost po její matce básnířce. To jsou ony noční Anniny zápisky – spousta popsaných listů, školních sešitů, formulářů na telegram. Součástí těchto poznámek je však i dceřin deník nebo matčin román, v němž naopak učiní vypravěčkou svou dceru. Ani v literárním diskursu tak nelze oddělit dceru a matku, což upozadí čtení Času noci coby elegie sovětského zmaru a zvýrazní intimní drama nenávistné lásky: „Matky, ó matky. Požehnané to slovo, potom ale nejednou nemáte co říct ani vy dítěti, ani dítě vám. Budeš milovat – budou tě soužit. Nebudeš milovat – stejně tě opustí. Ach ouvej.“
Annino zapisování odkazuje na řadu textů ruské klasické prózy (Dostojevskij, Tolstoj) i poezie (Achmatovová, Cvetajevová). Od neblahé doby i rodinných poměrů utíká do básnického patosu. Tu lamentuje, tu se dojímá nad milovaným vnoučkem nebo zatracenými dětmi. Síla jejího vyprávění ale nespočívá v momentech, kdy chce dostát svému údělu „ženy-básníka“, svědomí a obžaloby doby, ale naopak ve chvíli, kdy se tohoto jha zbaví a promlouvá poetika oněch kuchyňských „canců“.
Zbědovaní upíři
Coby brilantní vypravěčka a pozorovatelka se Anna projevuje především v dialozích (zde je patrná autorčina zkušenost s dramatickou tvorbou), poznámkách jen tak ledabyle utroušených, výkřicích, cynických komentářích. Petruševská líčí neutuchající martyrium opouštěných, zrazovaných a zrazujících žen. Rozčilený a rozhořčený tón těchto lání přerušují působivé fantastické a groteskní motivy, jež se jeví stejně samozřejmé jako Gogolovy nosy kráčející po Petrohradu – noční sekání kostí do polévky, vykusování léků z plat, lidé vypadající jako zbědovaní upíři.
Ve finálním obraze ale všechny vypravěčské stylizace mizí. V banální scéně – Anna prohrabuje vetché šatstvo, převáží svou nemohoucí dementní matku do hospice, zírá do zimní krajiny – gradují všechny motivy, jež těkaly „okrajovými“ poznámkami. Ponížení, bezmoc, ale i schopnost nalézt sílu i v nemohoucí lásce a opuštěnosti. A ve svobodomyslném cynismu, byť by reagoval pouze na pohled do povadlého dekoltu: „Včera tvarohový třas, dnes už záhrobní kvas.“
Ljudmila Petruševská: Čas noc. Přeložila Erika Čapková. Pistorius & Olšanská, Příbram 2019, 144 stran.