Žádné ohňostroje

O kolymském cyklu Varlama Šalamova

Kolymské povídky, téměř sto padesát nevelkých próz, vnímal jejich autor jako nerozborný celek – v tisku je nyní poslední ze série českých překladů. Osobní vzpomínky na patnáctileté věznění v sovětských lágrech střídá dokumentární přístup k historii a dějové prózy přírodní lyriku. Nechybí ale ani reflexe vlastního psaní o prožitém.

Už několik let čtu Kolymské povídky Varlama Šalamova (1907–1982) způsobem, který nesvědčí žádnému dílu ani autorovi. Čtu rukopisy překladů – manželových překladů, jako i on čte ty moje. Věta, nanejvýš krátký odstavec česky, pak totéž místo v originále a znovu v češtině. Potěšila mě v této souvislosti slova samotného Šalamova, která jsem nedávno našla v jeho vzpomínkách, o tom, že čtení cizích rukopisů je vůbec ta nejhorší práce. Nevděčná. Šalamovovy prózy se mi v tom redakčním čtení rozpadají na změť nesourodých fragmentů. Není čas je skládat zpátky, text vždycky spěchá do sazby. V paměti mi pak zůstává jen pár nejbrutálnějších scén: smrtelně raněná březí lasička, která za sebou vleče krvavou kaši svých nenarozených potomků a neohroženě se přitom dívá na svého vraha, veverka uštvaná rozjásaným městským davem, kočka s přeraženou páteří… Není divu, že všechno jsou to zvířecí obrazy, pro člověka měl Šalamov stále méně dobrých slov. Tvrdil, že od zvířete ho neodlišuje …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky