Pokud se za protižidovskou nenávist považuje i kritika porušování lidských práv a mezinárodního práva Izraelem nebo třeba historická či politická reflexe sionismu, ocitá se tím skutečný antisemitismus v nezaslouženě dobré společnosti. Nekritičtí obránci Izraele si snad myslí, že podobným obviňováním pomáhají své (nacionalistické) věci, že získali do ruky kladivo proti jakýmkoli oponentům. Ve skutečnosti produkují tmu, v níž se skuteční antisemité snadno skryjí za legitimní nebo dokonce úctyhodné postoje.
Výroční zprávy o antisemitismu, které vydává Federace židovských obcí, jsou bizarním čtením už delší dobu. Vedle opravdu rasistických projevů zde figurují texty, u nichž si lze klást otázku, zda je jejich zařazení dokladem totální nekompetence autorů zprávy, anebo prostě zlé vůle. Tak už ve zprávě za rok 2015 nalezneme třeba odkaz na rozhovor s izraelským historikem, emeritním profesorem telavivské univerzity Shlomem Sandem, jehož kniha Jak byl vynalezen židovský národ (2008, česky 2015) rezonovala i v českém překladu. Na knihu samotnou si zpráva netroufla (kdo by těch skoro pět set stránek četl), ale rozhovor s jejím autorem na webu A2larm označila za „antisemitský incident“.
Letos se urodilo, a tak autoři zprávy označili za „antisemitské incidenty“ hned šest článků z uvedeného webu a vedle nich například také úvahu novináře Petra Zídka z Lidových novin. V případě textů z A2larmu šlo o čtyři informační (a velmi hutně zdrojované) články člena sdružení Přátelé Palestiny Zdeňka Jehličky – o střílení do palestinských protestujících, o nevpouštění kritiků izraelské politiky do Židovského státu, o represích proti nevládním organizacím a také o tom, jak Česká tisková kancelář překrucuje mezinárodněprávní situaci kolem přesunu zastupitelských úřadů do Jeruzaléma. Dalšími dvěma případy jsou reportáž z vojenského tribunálu v Izraeli a osobní reflexe Zuzany Schreiberové o vývoji jejího vztahu k sionismu končící slovy: „Musíme zmírnit dominanci fanatiků na obou stranách… Hlas každého člověka má váhu. Ale hlas nás Židů ještě větší. Nemysleme si, že bychom kvůli tlaku našich komunit, ale i kvůli tomu, že máme vlastně Izrael rádi, neměli být kritičtí, když se tam děje něco špatně. Přece jenom ve Starém zákoně najdeme pár Židů, kteří měli kritizování vlády a vládců v popisu práce. Říkalo se jim proroci a upozorňovali na provinění, která mocní nechtěli vidět.“ Věru, antisemitismus jak vyšitý.
Jak se mohly podobné texty stát „antisemitskými incidenty“? Zpráva se opírá o pozoruhodně gumovou definici, která říká: „Antisemitismus je takový způsob nazírání na Židy, který vyústí v nenávist vůči nim…“ Vyústí? A kdo to dopředu pozná? Pružnost formulace ještě rozšiřuje prohlášení: „Dále může tato nenávist být směrována proti Izraeli jako židovskému státu.“ Bezpochyby může, ale co odliší legitimní kritiku Izraele od nelegitimní protižidovské nenávisti, která se za kritiku Izraele pouze vydává? Kritéria, která zpráva nabízí, jsou v některých případech opět děravá a neuspokojivá. Například „uplatňování standardů chování a očekávání, která nejsou uplatňována vůči jiným demokratickým státům“. Existuje snad v současnosti jiný demokratický stát, který by tak dlouhodobě a flagrantně porušoval mezinárodní právo a stál na vyhnání milionů lidí z jejich domova, aniž by jejich situace dodnes byla uspokojivě vyřešena? A uvádí-li zpráva jako další kritérium „popírání práva židovského lidu na sebeurčení, například tvrzení, že existence Státu Izrael je založena na rasismu“, pak delegitimizuje důležitou historickou debatu o tom, do jaké míry stála za popřením práv Palestinců na sebeurčení rasistická představa o jejich podřadnosti – a také do jaké míry představoval sionismus internalizaci rasistických stereotypů o Židech samotných.
Jenže pokud jde o texty z A2larmu, nevejdou se ani do takto gumové definice. Namísto dvojího metru naopak zdůrazňují, že by se na Izrael měly uplatňovat stejné standardy jako na jiné země. Co se týče článku Petra Zídka, můžeme se jistě přít, zda vznik Izraele byla „největší Stalinova chyba“, nebo zda takovou chybou nebyl spíše pakt Ribbentrop-Molotov, a má-li vůbec smysl mluvit v souvislosti s jedním z nejkrvavějších tyranů 20. století o „chybách“, a ne o zločinech. Nicméně na jakém základě lze klasifikovat tvrzení, že Izrael neměl vzniknout, jako antisemitské? Měli bychom snad vnímat články o tom, že neměl vzniknout samostatný československý stát (a že se jich loni během stého výročí založení republiky vyrojilo požehnaně), jako „protičeské incidenty“? Měli bychom je evidovat a pokládat za projevy jakési rasistické zášti?
Antisemitismu se v obecném a tradičním významu rozumí jako protižidovské zášti, formě rasismu s obzvlášť otřesnou minulostí, nezřídka spojené s konspiračním bludem. Pokud současní proizraelští nacionalisté používají označení „antisemitismus“ jako kladivo na každou radikálnější kritiku Izraele, je to nelegitimní a urážlivé. Přesvědčení antirasisté jsou pomocí této nálepky stigmatizováni jako nositelé předsudečné nenávisti, a to bez jediného dokladu či argumentu. Pokud bychom žili v právním státě, takto osočení by se bránili před soudem a ten by Federaci židovských obcí přinutil k omluvě a kompenzaci újmy na dobrém jménu.
Především je ale postup Federace z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní. Je-li za protižidovský projev prohlašována kritika porušování práv Palestinců, historická úvaha o tom, zda měl Izrael vzniknout, nebo dokonce zkušenost židovské autorky, která ztratila původní nadšení pro sionismus, působí to stejně hloupě jako zbytečně volat „hoří“. Bude-li pak někdo chtít popsat opravdovou protižidovskou nenávist a rasismus, ocitne se v sousedství postojů, které jsou přinejmenším legitimní, pokud rovnou ne velmi přesvědčivé. Až bude opravdu hořet (a antisemitismu bohužel opravdu přibývá), volání o pomoc už mnoho lidí neuvěří.
Autor je politolog a novinář.