… se chvěly proti roztavenému moři v hloubce za útesem jako štíhlé siluety, jedna z nich vzpínala ruce k nebi, jako by nabízela oběť či se zhlížela v zrcátku, jestli ji (…) nerozcuchal. Ve skutečnosti bylo po chvíli jasné, že hledí do iPhonu a pořizuje si selfie nad propastí, zatímco útes pár kroků od ní padal střemhlav dolů, kde posléze…
… v poličce prázdninového apartmánu nový překlad fragmentů básnířky Sapfó. Desátá múza jí přezdívali! Každý večer jím listoval, unavený sluncem, chůzí, prachem a (…) Až nakonec postřehl, že se zamiloval do fragmentu, jako do útržku čehosi, co je zbaveno původního celku, zamiloval se do okamžiku, kdy osvobozený fragment dostává novou, a teprve tu pravou hloubku, protože byl nadobro zbaven svých původních logických, dovysvětlujících, ale také stylistických a formálních vztahů a vazeb. A tím je vlastně věrnější podstatě času a prostoru, jak je žijeme. (… přece i léto je fragment něčeho většího a opojného, co se pár měsíců v roce vždy snažíme domyslet…)
A říkám ti, někdo v dalekém budoucnu si na nás vzpomene – pravila Sapfó. Původně měl zlomek jistě i nějakou širší souvislost, ale zbylo jen tohle. A on si nad fragmentem, jejž právě přečetl, říkal: Ta chvíle se přece právě teď děje! To já tady teď vzpomínám na ty, již snili, že jednou v dalekém budoucnu si na ně někdo vzpomene. Ten kdosi jsem já, říkal si a žasl nad tím, s jakou jistotou Sapfó svému druhovi či družce tvrdila cosi zrovna o něm, o lidech nekonečně vzdálených, příštích, jež nikdy nepotká. Jako by je ta jistota mohla nějak zkonejšit v jejich smrtelnosti…
… i na dálku rozpoznal, že si žena nahoře na útesu dělá selfie proti roztavenému moři. Jaké je to nezaměnitelné gesto, namířit displej proti sobě a nastavit svou tvář sobě-divákovi. Snad ještě napřesrok na toto selfie v moři dalších narazí, pokud je nevymaže, aby uvolnila kus paměti v přístroji… Ale slušelo mi to tehdy nad útesem… Uvidíš, v budoucnu si na nás… docela určitě, teď právě jsem si tak jistá…
… ze zásuvky nejnovější sbírku Petra Hrušky Nikde není řečeno, v níž plíživě apokalyptický dojem ze současné doby našel přirozený výraz v refrénu pár básní jakoby opsaných z polámaných hliněných tabulek jakýchsi ztracených civilizací. Skutečnost se nám rozpadá pod rukama, jsme stále zde, ale už o sobě mluvíme jako o zaniklé (…) Nejschůdněji, nejvýstižněji na sebe vzpomínáme skrz porušený, děravý fragmentární rastr: „Od nynějška navždy zůstane/ vyslovena/ ústy jeho vyřčena…/ [2 řádky nesrozumitelné]“ – praví Hruška v jedné z básní-tabulek. Přesně tak, máme záznam o tom, že cosi bylo vyřčeno, ale co vlastně? Nevíme. A přesto je psáno, že cosi už navždy zůstává vyřčené, definitivní. Složitě rekonstruujeme zlomkovité obrysy, jakoby v naději, že z nich časem vyvstane i ztracený obsah. Dávno odrolený kontext.
… U psa, samozřejmě antropocén! Rozhádané tlupy, na nějakém pojetí celku (…) se nikdy neshodnou! Vždy to tak bylo, křičel, ostatně žádný celek není, naopak je tolik celků, kolik je fragmentů…
V další Hruškově hliněné tabulce četl: „,Vrať se zpátky…‘ hřměli/ [tři řádky silně fragmentární]/ Přistoupili k němu,/ … úšklebky … hřměli/ ,Odejdi‘/ …/ [následuje velká mezera]…“ A napadlo ho, snad právě toto je důležité sdělení o nás, tvorech pozdního antropocénu, že totiž o sobě víme a budeme vědět jen zlomky. Jsme schopni zachytit jen je, v lepších chvílích je snad dokážeme celkem slušně zřetězit i se z toho zřetězení pár století těšit a z něj těžit. Dokud je nerozmetá další nápor nehotovosti a nevědomí, neschopnosti dohlédnout za obzor fragmentů. Sami sobě zlomkovití, ustavičně rozervaní mezi odejdi a vrať se.
A na zlomkovitost též zajdou! hřímal. Moře partikulárních zájmů, oceány protichůdných výkladů téhož, jenomže právě ve chvíli, kdy je naopak třeba se bezpodmínečně (…), začít se starat o celek! Křičel a rozčílen vzpínal ruce k nebi, leč okolí hned nespokojeně mručelo: předstírá snad, že třímá zrcadlo? A začali se smát. Cože se do toho zrcadla má vejít – zas jen on sám? Ušklíbali se vzdorně a každý měl okamžitě svůj názor, ač někteří přece jen (…) Ohniště dodoutnávalo, když konečně byl z dohledu… („následující řádky nelze zrekonstruovat“ – dodává Hruška).
Dáma na útesu dokončila selfie. Ruce jí sklesly a šíje se sklonila, jak kontrolovala uvnitř iPhonu obrázky, jež právě pořídila. Snad na sebe vzpomeneme už jen my sami, nikdo jiný. A to bude ta věčnost, strašlivá něžná věčnost. Na dálku viděl, jak (…) ke svému partnerovi, ještě opatrně nahlédli za okraj útesu a pak zaklesnuti do sebe se volným krokem po úzkém kamenitém (…) zas pomalu vraceli na bezpečnou…
Vstaň a pohlédni na mě, tváří v tvář/ příteli, přítelkyně/ vypusť krásu, již máš v očích – pravila Sapfó a musí to stačit.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.