Básníci na cestách

Básníci a cestování patří k sobě. Třeba Vladimír Holan, proslulý tím, že léta nevykročil z domu, v sobě živil imaginární vzdálené země, ať už Toskánu nebo Lemurii. Antika zná básníky, kteří putovali mezi obcemi, jak dokládá homérský hymnus na Apollóna někdy ze 7. století před Kristem. Mimochodem, tuto migraci básníků dosvědčuje také Platón, když navrhuje, aby obec takového cestujícího básníka hezky rychle vypakovala za své hranice. Antický rapsód ovšem není moderní básník, nepředkládá své zážitky, staví se do role Homéra a jediný cestopis, který zná, je Odysseia.

Pozvání obláčků

Soustavnější doklady o skutečných ­cestách básníků musíme hledat o něco později, v Ří­­­mě. Tady už jsou básníci členy společnosti, kteří psaní a přednášení básní věnují svůj volný čas a také cestují. Někdy kolem roku 130 před Kristem napsal římský básník Lucilius, považovaný za zakladatele žánru satiry (termín neodpovídá přesně dnešnímu významu slova), nedochovanou báseň Cesta na Sicílii. Téměř o sto let později vznikla Horatiova známá a Luciliem inspirovaná satira Cesta do Brundisia. V ní s lehkým humorem líčí cestu básníků (vedle Horatia také Vergilia a Varia) a jejich přátel z Říma do dnešního Brindisi, během níž je potká řada banálních příhod: neodbytní komáři, špatné jídlo, špína, opilecké večery plné řečnění či marné čekání na děvče: „Odtud již Apulie mi začne na odiv stavět/ známé své hory, jež palčivý vítr tam sžíhá, a kam jsme/ mdlí už nemohli vylézt, však v sousedství Trivika dům nás/ přijal k přenocování; tam s dýmem nám slzely oči,/ neboť syrové větve i s listím pálili v krbu./ Tady, já bloud všech bloudů, až do půlnoci jsem čekal/ na prolhané děvče, a jak jsem byl připraven na rozkoš lásky,/ zdolal mě konečně spánek. Tu necudné představy ve snu/ noční mi potřísní šat i břicho, jak ležel jsem naznak.“

Cesta je základní rekvizitou básníků, ať už imaginární, jako v Dantově Božské komedii, nebo zdánlivě založená na skutečném putování, jako u Petrarky nebo Bašóa. Co je ale cílem takové cesty a proč ji básníci vůbec podnikají? Patrně nechtějí jen objevit nové země, obchodovat či šířit náboženství. To všechno přísluší jiným, básníci jsou méně praktičtí. U Bašóa je to snad jemná, intenzivní touha: „Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než daleké toulky.“ U Konstantina Biebla může být podnětem dětské snění před palmou v zubařské ordinaci. U Baudelaira, který nijak velkým cestovatelem nebyl, smrtelná touha po objevování nového, vedoucí do Neznáma. Potřeba, touha, často neujasněná, dokud cesta neskončí nebo počáteční iluze nevyprchá (a nezačne jiná cesta). Nebo jen imaginární cesty, jako Rimbaudův Opilý koráb nebo právě Baudelairova Cesta, které tuto touhu jen podávají jinak. Mnohdy je obojí k nerozlišení.

Touha po vnitrozemí

Na začátku moderních básnických cest stojí Goethova Italská cesta (kterou básník absolvoval v letech 1786–88). Na rozdíl od řady jiných měl Goethe jasno v tom, proč se na cestu vydává: chtěl – a musel – na vlastní oči spatřit místa spojená s antikou, o nichž dosud jen četl, dovršit poznání nabyté z knih. „Teprve nyní, když se všechny ty břehy a výběžky, zátoky a zálivy, ostrovy a poloostrovy, (…) vždy veselé roviny, útesy a naplaveniny i vše oblévající moře přestěhovaly (…) do mé duše, teprve nyní je pro mne Odysseiaživoucím slovem,“ zapisuje si poblíž Neapole. V jeho mnohovrstevnatém projektu se Itálie stává utopickou zemí umění a Goethe ji přirovnává k idylické Arkádii. Postupně ji začíná vnímat jako svůj ideální domov. Když se po dvou letech loučí s Římem, pociťuje svůj návrat jako cestu do vyhnanství. V tomto nostalgickém rozpoložení uzavírá svou cestu citátem z Ovidiových elegií, v nichž se římský básník loučí s Římem.

Arkádie, jak ji známe z idylických básní a jak se ve své pozdní podobě zrcadlí v Goethově Itálii, je podle všeho Vergiliovým vynálezem. Není jen idylickou krajinou, v tom původním projektu je také zemí, v níž se rodí zpěv, a tedy básnictví. Tato utopičnost má svá pokračování ještě ve 20. století. Nedávná doba ale ukazuje především vratkost podobných utopií. Francouzský básník Yves Bonnefoy napsal v létě 1971 zvláštní esej nazvaný L’Arrière­-pays, což lze přibližně přeložit jako Vnitrozemí. Mísí se v něm připomínky skutečných cest s úvahami, imaginárními cestami a vzpomínkami na snění nad dětskou četbou. Všudypřítomná je touha po utopické zemi, po onom za nebo uvnitř z názvu knihy, i připomínka, že je navždy nedostupná: „Často jsem na křižovatkách zažíval pocit neklidu. V takových chvílích se mi zdá, že na tomto místě nebo skoro: zde, dva kroky po cestě, kterou jsem se nevydal a které se již vzdaluji, ano, právě tady by se otevřela země vznešenější podstaty, kde bych byl mohl žít a kterou jsem napříště ztratil.“ Tuší skrytou zemi na každém kroku, a při každém novém vykročení se jí vzdálí. Snad právě v nedosažitelnosti se skrývá zdroj neutuchající touhy po cestách.

Cesta vede k básni

Začátkem sedmdesátých let minulého století napsal Stanislav Mareš skladbu Báje z Nového světa. V několika částech v ní zaznamenává svůj odchod z Čech přes Paříž do australského exilu. Báseň otevírá perzifláž Vergiliovy první eklogy, v níž pastýř Meliboeus odchází do vyhnanství. Na rozdíl od Vergilia u Mareše ale neopouští zemi zpěvu, nýbrž ji pro sebe uchovává. Skladba je pozoruhodná tím, jak se aluze a citáty českých básníků od Máchy přes Erbena až po Halase mění spolu se vzdáleností od Čech, až se v posledním zpěvu ocitáme v naprosté cizině. To je další a neméně důležitý cíl cesty: básníci se vydávají do ciziny za inspirací a za básněmi, v Marešově případě spolu s nimi.

V červenci roku 1816 podnikl anglický ro­mantik Percy Bysshe Shelley spolu se svou ženou Mary a její nevlastní sestrou cestu po Evropě, během níž navštívili také krajinu v okolí Mont Blanku. Zážitky z cest o rok později Mary Shelleyová shrnula v knížce s názvem History of a Six Weeks’ Tour through a part of France, Switzerland, Germany, and Holland; with Letters Descriptive of a Sail Round the Lake of Geneva and of the Glaciers of Chamouni (Historie šestitýdenní cesty přes část Francie, Švýcarska, Německa a Holandska s dopisy popisujícími plavbu po Ženevském jezeře a ledovce v Chamonix, 1817). Knihu tvoří deníkové zápisky a dopisy cestovatelů zprostředkovávající jejich zážitky. Uzavírá ji a svým způsobem završuje Shelleyho báseň Mont Blanc. Dává se tím najevo nejen hierarchie žánrů, v níž dopisy a zápisky stojí někde hluboko pod básněmi, ale také to, že cesta vede k básni. Hora, k níž cesta duchovně směřuje, představuje inspiraci svou cizostí, jíž tvaruje básníkovu mysl. V úvodu knížky Shelley poznamenává: „Báseň s názvem Mont Blanc (…) byla napsána pod bezprostředním dojmem hlubokých a silných pocitů vyvolaných předmětem, který se pokouší vylíčit. A protože jde o neukázněný výlev duše, spočívá její oprávnění v pokusu napodobit nezkrotnou divokost a nedostupnou vážnost, z nichž tyto pocity pramení.“

Runy ryté do skály

Zcela vědomě užívá podobnou kompozici skotský básník Kenneth White v knize The Blue Road (Modrá cesta, 1983). Od svých jedenácti let sní o Labradoru a o třicet let později se k němu také vydává. Když cestou občas zmíní, kam má namířeno, dívají se na něj jako na blázna. Nejčastější reakce: „Tam přece nic není!“ V jistém quebeckém ústavu se probírá literaturou o Labradoru, konečně získává vytouženou mapu. Následuje zvědavý dotaz: „Co s tím vším budete dělat?“ – „Psát báseň.“ – „Nevěděl jsem, že básníci pracují takhle.“ Během cesty přes celou Kanadu si White připomíná stopy kolonizace už jen v importovaných jménech míst či řek a touží po Labradoru jako nepojmenované zemi beze stop lidské přítomnosti. Kniha končí básní Labrador čili bdělý sen, v níž hlas moderního skotského básníka splývá s hlasem skandinávského mořeplavce z desátého století: „Snil jsem o prvotním místě/ o místě skal, rychlých proudů a prázdnoty/ (…) Prožil jsem tu zimu/ byl to čas bílého ticha/ do skály jsem vyryl báseň/ k chvále Zimy a bílého ticha/ nejlepší runy jaké jsem kdy vyryl“.

White si ještě mohl dopřát exotiku neznáma, které otevírá mozek k mrazivé nelidské cizosti. Dnes se možná pozornost obrací k méně zjevné cizině v naší bezprostřední blízkosti. Básně jsou často střízlivější a ironičtější, byť touhy po neznámu trvají. Všechny tyto cesty potvrzují, že inspirace je vůči básníkovi vnější, má ho ve své moci jako kdysi Múzy, byť stojí pevně na zemi a nenechá se unášet básnickým šílenstvím.

Autor je básník a překladatel.