O starofrancouzském Románu o Růži už na tomto místě byla řeč, a když už se vede řeč o všelijakých prorocích a filosofech přirozenosti, lze se k němu z dobrých důvodů vrátit. Ve třetí čtvrtině 13. století jej dohotovil pařížský intelektuál Jean de Meun, který tím údajně navázal na dílo jistého Guillauma de Lorris, a dal tak vzniknout ironickému a neobyčejně rozvětvenému textovému houští. Ústy postav ztělesňujících různé ctnosti a duševní hnutí tu projde velmi mnoho věcí, rozhovor se ale nakonec vždycky vrátí tam, odkud vyšel, k problematice lásky, touhy a rozmnožování lidského rodu.
Konkrétní touha, která uvádí celý děj Románu do pohybu, se děje ve snícím mladíkovi, Milenci či Amantovi, a jde o touhu po ženě zvěcněné tak, že se z ní stává pasivní rostlina, titulní Růže. Amant se touží dotýkat jednoho z poupat na růžovém keři. Chce je sevřít v ruce, zjednat si k němu dokonalý, neomezený přístup, nezpochybnitelně je vlastnit, tedy utrhnout je. A právě k tomu nakonec dojde. Hrdina na střežené místo slasti proniká skulinkou mezi dvěma sloupy:
„Těsně svírán tím místem jsem se dostal k růžovému keři tak blízko, že jsem mohl podle své vůle vztáhnout ruce ke snítkám a utrhnout poupě. Dobrovít mě při Bohu zapřísahal, abych nedělal ani neříkal nic nepředloženého, a já jsem mu důrazně přislíbil to, oč mě tolikrát prosil, že totiž nebudu činit nic jiného než vůli jeho a mou. Popadl jsem haluze růžového keře, důstojnější než jakékoli proutí, a když jsem je uchopil oběma rukama, začal jsem velmi jemně a opatrně, abych se nepopíchal, potřásat poupětem, neboť bez tohoto pohybu bych je těžko získal. Snažil jsem se haluze uvést do pohybu a rozrušit, ale tak, abych žádnou nezlomil, neboť jsem nechtěl způsobit žádnou škodu. I tak jsem musel na jednom místě poněkud naříznout kůru, neboť jsem nevěděl o žádném jiném způsobu, jak bych mohl získat onen dar, po němž jsem tolik toužil.“
Není třeba pokračovat dál. V závěru Románu (verše 21665–21712 obvykle užívané Lecoyovy edice) je pohlavní styk s květinou vylíčen tak, že mnoho prostoru pro představivost nezbývá. Mladík jménem Dobrovít, jemuž Amant přislíbil konsenzuální přístup a vzájemnou rozkoš, jen aby svůj slib vzápětí porušil, řezal a trhal, představuje v tomto mužském snu příznačně část ženské duše, která je přístupná milostným návrhům. Značná část děje byla věnována Amantovým pokusům osvobodit Dobrovíta z vězení, kam ho uvrhla paní Žárlivost. Nyní je konečně volný, přátelé spolu mohou hovořit, Amant však tuto příležitost využívá jen jako kličku otevírající cestu na vrchol, ke znásilnění jednoho jsoucna na světě. Dobrovít sice protestuje, stále hlouběji pronikající hrdina však nad protesty mávne rukou. Poupě, pevně sevřené jeho rukama, se nebrání, na protestech tedy nezáleží. Dochází k vyvrcholení, z nově otevřeného květu se na všechny strany sypou semena – a v tu chvíli se hroutí rámec snu, do něhož byl Román od začátku uzavřen. Vypravěč se po tolika slovech a činech během dvou veršů najednou probouzí, protože je den. Dovysvětleno a dořečeno není nic. Slast opadla a všechny výjimečné bytosti ženského pohlaví, které upevňovaly centrální postavení muže ve vyprávění i světě už jen tím, že s ním hovořily, nabízely mu svou lásku nebo mu neváhaly sestoupit na pomoc z nebes výše, zůstaly mimo reálný svět.
Slunce vyšlo a jeden středověký bílý heterosexuální muž se teď bude muset na světle vyrovnat s následky. Alespoň po sobě uklidit, když už má zase prázdné ruce.