Ranní rosa - na mezi

O starofrancouzském Románu o Růži už na tomto místě byla řeč, a když už se vede řeč o všelijakých prorocích a filosofech přirozenosti, lze se k němu z dobrých důvodů vrátit. Ve třetí čtvrtině 13. století jej dohotovil pařížský intelektuál Jean de Meun, který tím údajně navázal na dílo jistého Guillauma de Lorris, a dal tak vzniknout ironickému a neobyčejně rozvětvenému textovému houští. Ústy postav ztělesňujících různé ctnosti a duševní hnutí tu projde velmi mnoho věcí, rozhovor se ale nakonec vždycky vrátí tam, odkud vyšel, k problematice lásky, touhy a rozmnožování lidského rodu.

Konkrétní touha, která uvádí celý děj Románu do pohybu, se děje ve snícím mladíkovi, Milenci či Amantovi, a jde o touhu po ženě zvěcněné tak, že se z ní stává pasivní rostlina, titulní Růže. Amant se touží dotýkat jednoho z poupat na růžovém keři. Chce je sevřít v ruce, zjednat si k němu dokonalý, neomezený přístup, nezpochybnitelně je vlastnit, tedy utrhnout je. A právě k tomu nakonec dojde. Hrdina …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky