Zeď proti světu

Nad poezií Marie Jehličkové

Sbírka Marie Jehličkové Nejtvrdší co radost nesla… je přeplněna klišé z rejstříku prokletých básníků či Vladimíra Holana. Zároveň ale oplývá jakousi „zastřenou vznešeností“ a v záplavě básnířčiných slov jsou ukryty skvosty, k nimž se ovšem čtenář musí složitě propracovat.

Kolem tří vydaných sbírek Marie Jehličkové, přesněji, kolem spojitých nádob díla a básnířky, se vznáší řídký opar nadšení, které na sebe bere podobu škodolibého přešlapování nad červivým ovocem, na něž se nelze vynadívat. Jakkoli jsou verše Jehličkové na první pohled pozoruhodné, pozornost nejprve přitáhne její osud, okázale připomenutý v anotaci každé sbírky. Je výmluvné sledovat, jak se prostý fakt, že je autorka duševně chorá, variu­je, stupňuje. Od lakonického „Je důchodce a básník. Vzdělání základní. Tečka.“ (Ve sklenici vína ještě kouří doutník…, 2016) přes „Ze zdravotních důvodů nedokončila gymnázium ani střední školu. Nyní v invalidním důchodu.“ (Má noc náš den, 2017) po „Časté pobyty v psychiatrických léčebnách z ní udělaly blázna. Nyní v invalidním důchodu pozvedá hlas a číši mladého vína.“ (Nejtvrdší co radost nesla…, 2018). Můžeme se dohadovat, jde­-li o bezradnost redaktorů, autostylizaci básnířky, nebo marketingový …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky