Bolavá myšlení románem

Tendence v psaní současných českých prozaiček

Z titulů, jež za poslední roky publikovaly české prozaičky, se dá vysledovat několik výrazných společných rysů, ať už jde o povahu debutů, typ postav, tematické prvky či možné nakladatelské strategie a způsoby konstruování mediálního obrazu. Spojuje je i poněkud rozpačitá schopnost „myšlení románem“.

Porozhlédneme­-li se po prostoru současné české literatury, zjistíme, že se to v něm v poslední době jen hemží prozaickými tituly žen­-autorek. Josef Chuchma dokonce situa­ci na naší literární scéně v rozhlasové rozpravě o Petře Soukupové (Reflexe: Literatura!, 4. 1. 2018) nazval „úpadkem českého mužského prozaického psaní“. Nechci posuzovat, zda se v soudobém literárním diskursu jedná o úpadek psaní mužského a rozkvět psaní ženského; takto se snad ani ptát už z principu nelze. Ale pokusím se načrtnout rysy vybrané soudobé prozaické produkce, jejímiž původci jsou ženy. Jaké je toto psaní? Jak formuje naši představu o literatuře a formuje ji vůbec? A představují tyto knihy skutečně „to“, co chceme od literatury?

 

Zralé debutantky

V několika posledních letech se vynořila řa­­da autorek, které se svou prozaickou prvotinou přicházejí po třicítce. Mám na mysli Annu Bolavou (nar. 1981), Viktorii Hanišovou (nar. 1980), Ditu Táborskou …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky