Dekonstrukce činohry

Derridovský scénář pro české „textové“ divadlo

Pod označením činohra si tuzemské publikum vybaví historií prověřené autory a hry ztvárňované tradičními dramaturgickými postupy. Dodržování konvencí a podbízivost diváckému vkusu ale nemusí být pro divadlo spoléhající se na slovo pravidlem.

Činoherní divadlo je bohužel u nás často bráno jako homogenní celek. Alespoň tak jej vidí nejen běžný návštěvník divadla, ale i mnozí tvůrci z nečinoherního či „netextového“ divadelního tábora, kteří jsou v Česku, kde divadlo založené na textu dominuje, bohužel v jasné menšině. A započítáme­-li i amatérské či ochotnické soubory, nerovnováha se jen prohloubí. V bitvě mezi zastánci a odpůrci činohry se ovšem vytrácejí některé nuance ve vývoji její podoby, které popírají tradicí nesené konvence. To může mít za následek, že všechny nečinoherní druhy divadla mají přirozenou tendenci uzavírat se do sebe a nepřítele vidět právě v činohře jako celku. Problém, který by všechny zástupce nonverbálního, pohybového, fyzického, tanečního, hudebního divadla či performance měl zajímat, je ovšem jiný. Jakým způsobem pootočit většinový diskurs klasické činohry ve prospěch činohry nové, vycházející z aktuální experimentální literatury či postdramatických textů, a tím i ve prospěch …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky