Martin Šinkovský
Městečko Kytice
Egmont 2018, 88 s.
Martin Šinkovský se doposud věnoval spíš tvorbě pro děti, ale Městečko Kytice je novelka pro dospělé a dospívající. Z jednotlivých erbenovských příběhů se tu utváří poutavý narativ: do pohraničního, ospalého a vlastně trochu podivného městečka Kytice přijedou dva bratři, investigativní novináři – jeden píše a druhý fotí (nebo spíš kreslí, protože se mu rozbije fotoaparát). A tak čtenář postupně přichází na to, že ilustrace od výtvarníka, který si říká ticho762, jsou důležitou součástí vyprávění. Že se bude jednat o variaci na Erbenovu Kytici, je naopak zřejmé hned od začátku, kdy bratři prozradí, že sem přijeli napsat reportáž o tom, jak prchlivý manžel poté, co od něj utekla žena, urval hlavičku jejich batoleti… Jistě, není to zrovna originální, ale Šinkovskému se podařilo vytvořit napínavý příběh s atmosférou chudnoucího pohraničního městečka plného architektonických zvěrstev, který čtenáře pudí pátrat spolu s bratry po tajemství tohoto zvláštního místa. Je znát, že autor není příliš vypsaný prozaik: chybějí epizodní příhody, popisy, rozvinuté dialogy – ale vůbec ničemu to nevadí, narativní oblouk je sklenut a čtenář znalý Erbenovy Kytice se v určité chvíli musí přistihnout, že uvažuje nejen nad vyřešením detektivní záhady (a některých kytických korupčních skandálů), ale také nad tím, které balady Šinkovský do svého vyprávění zatím nezahrnul a co s nimi asi ještě udělá… Ideální četba na pošmourné zimní večery!
Eva Marková
Leonid Cypkin
Most přes řeku Něroč a jiné prózy
Přeložil Jakub Šedivý
Prostor 2018, 440 s.
Posmrtná literární sláva ruského patologa Leonida Cypkina, kterou rozpoutala předmluva Susan Sontagové k anglickému vydání jeho jediného románu Léto v Baden-Badenu (vydáno v exilu 1982, česky 2015; viz A2 č. 22/2015), se omezuje hlavně na západní intelektuální kruhy; Ruska se příliš nedotkla, přestože Cypkin věnoval svůj nejdelší text Dostojevskému a ty kratší naplnil reáliemi sovětské každodennosti. Sám nikdy nepřekročil hranice SSSR, i když jistě chtěl – což se zračí i v jeho převážně autobiografických prózách, psaných v sedmdesátých letech bez vyhlídek na zveřejnění. V novele Norartakir, jež na pozadí kavkazské dovolené usedlého manželského páru rozehrává téma pomsty a nenávisti (především k Židům), se pro hrdinu při pohledu na zasněžený Ararat, který už leží v sousední zemi, stává symbolem svobody dokonce i Turecko. Stylově se tato próza blíží mistrovství Léta v Baden-Badenu: tok vyprávění se řídí hlavně asociacemi, není přerušován odstavci a nejčastějším interpunkčním znaménkem je tu – vedle čárky – pomlčka. Totéž platí pro titulní Most přes řeku Něroč, který vede od vzpomínek na nacistickou okupaci rodného Minsku přes románky s ošetřovatelkami až k preciznímu pozorování banálních výjevů, jako je třeba pes močící do sněhu nebo fronta na autobus. Soudržnost těmto textům dodává hlavně Cypkinův jedinečný styl. Ve dvou svazcích má dnes český čtenář k dispozici celé jeho literární dílo – a může jen litovat, že se toho v šuplících nenašlo víc.
Michal Špína
Petr Stančík
Nulorožec
Druhé město 2018, 220 s.
Petr Stančík se po nepříliš úspěšné knize Andělí vejce, v níž se žoviálně ponořil do historických témat spjatých s národní identitou, vrátil k autorské strategii svého prozaického debutu Mlýn na mumie: k rozkošnickému rochnění v obskuritách, bizarnostech a perverznostech. Zápletka románu Nulorožec je prostá: hlavní hrdina Lavaba vyšetřuje záhadné samovznícení nosorožců ve stáji na pražském Císařském ostrově. Příběh ovšem nemá cenu příliš hodnotit, protože okázale slouží jen jako věšák na kuriozity, prostředek k uspokojení autorského libida a záminka k vymýšlení podivných zápletek v kulisách současné Prahy. Najdeme zde tedy nezbytné gastroporno, degustování alkoholu, nestandardní sex, exotické muzejní propriety nebo lidi s neobvyklými jmény a ještě neobvyklejšími zálibami. Vše pak skončí groteskně přehnanou scénou spiknutí proti lidskému osvícení, které se protagonistovi podaří zjistit díky Goetheho tajnému deníku a malbám Jana Preislera. Stančíkův román je sice manýristický až hrůza, ale naštěstí je hříšně zábavný – pokud nám tedy nevadí, že za vším zlem zde stojí spiknutí ekologických aktivistů, angažovaných žen a diplomatů z Afriky. Nulorožce však stojí za to číst i kvůli pasážím, jako je tato: „Kdepak práce. Alkohol polidštil člověka. Civilizace povstala z chaosu jen díky lihu. Staroegyptská říše stála na pivu, antické Řecko na víně. Kvasinka je nesmrtelná, věčně se obnovuje a neustále se za nás obětuje. Nezdravý cukr proměňuje v alkohol a nakonec v něm sama tone. Kvasinka je jediný Bůh a já jsem její prorok.“
Karel Kouba
Václav Malina
Pastely
Galerie města Plzně 2018, 255 s.
Obrazová kniha Václava Maliny je spíš přehlídkou autorova malířského mistrovství než básnickou sbírkou. Obsahuje sto reprodukcí pastelových kreseb s doprovodnými poetickými texty. Osobně se zdráhám nazvat Malinovy texty básněmi – nejsou vázané ke konkrétní situaci či emoci ani k tématu, ale vznikly jako výsledek autorova asociativního brainstormingu při pořádání kolekce pastelů. Stejně tak by se mohla kniha jmenovat pazdráty, pastiše, palmáty, paláre, palomy, palindromy, palimpsesty, paltondy, palanty, pantilony, pantaleony, pantilunty, parosy, panty, paranty, pazidómy, pamkufonty, pamlisty, pamatovány, pabulonty, pazaranty, pandulóny, padanty, pafrymony, pavanty, pavany, paravány, patrimony, parifóny, pajakonty, pakombíny, paktofronty, pastosazty, patrolakty… Kniha je hezká, úhledná, jen je v tom smíšení oboru výtvarného se slovesným uměním příliš estetického překypění. Samotné Malinovy pastely jsou impresemi krajinářskými, doprovodné poetizující texty jsou reflexí obrazu. To už je však estetismus. Oč působivější by pro vnímavou mysl byly samotné krajinářské básně, jako byla krajina tématem básní Antonína Sovy před sto lety? Něco takového se v naší době podařilo asi zatím jenom Romanu Szpukovi v sbírce Macecha bouře, kde poetickými metaforami vypodobnil krajinnou dynamiku Pošumaví. Je to i výzva pro Václava Malinu, aby příště krajinu neviděl malířsky, ale pociťoval básnickou myslí.
Vít Kremlička
A dýchejte klidně
(Andiđ eđlilega)
Režie Ísold Uggadóttir, Island 2018, 100 min.
Premiéra v ČR 10. 1. 2019
Islandská režisérka Ísold Uggadóttir natáčí krátké filmy už od roku 2006. Některé z jejích miniaturních dramat rozehrávajících velká společenská témata na malém časoprostoru se dostala i na prestižní filmové přehlídky. Není divu, že její celovečerní debut A dýchejte klidně působí co do budování vyprávění sebejistě a přitom neokázale. Naopak je obdivuhodné, jak trefně a vrstevnatě dokáže mluvit o odvrácené straně současné Evropy prostřednictvím příběhu, v němž sledujeme dvě ženy, které se navíc potkají jen několikrát. Lara je svobodná matka ve finančních potížích. Přijme práci u pasové kontroly a podaří se jí odhalit falešný pas druhé hrdinky, Afričanky Adji, která prchá do Kanady, kde chce žádat o politický azyl. Maximálně úsporné vyprávění stojí především na výmluvných situacích, které dokážou vytvořit empatii k hrdinkám, o nichž se toho příliš konkrétního nedozvíme, a také na přesvědčivých hereckých výkonech. Perfektně rovněž využívá odosobnělého fádního prostředí, které dotváří bezútěšnost příběhu o tom, jak nelidský byrokratický systém likviduje ty, pro které byl zkonstruován. Uggadóttir ukazuje, že každý projev soucitu a zájmu o druhého se naopak děje navzdory pravidlům, podle nichž bychom měli žít. Tlumenému dramatu by se dalo vytknout, že je příliš stavěné na formát středometrážního filmu, takže místy ztrácí tempo a opakuje se. Přesto může posloužit za vzor tvůrcům, kteří se snaží vyprávět sociální dramata s minimem prostředků.
Antonín Tesař
Martin Zet
S Čechy jsem skončil
Lidická galerie, Lidice, 14. 12. 2018 – 30. 4. 2019
„S Čechy jsem skončil,“ prohlásil údajně říšský protektor Reinhard Heydrich 23. května 1942. Čtyři dny nato mu Gabčík s Kubišem vzkázali: „Ó nikoli, milý Reinharde, to my končíme s tebou!“ Od této ironie dějin se odráží Martin Zet v rámci své stejnojmenné výstavy v Lidické galerii. Stimulem k tomuto výstavnímu počinu byla pozůstalost autorova otce Miloše Zeta, sochaře a jugoslávského partyzána, sestávající z nejrůznějších historických dokumentů, od Pařížských dohod až po Antichartu. Součástí výstavy je tedy i knižní podoba těchto dokumentů s názvem 3/4 ze sta, odkazujícím k 75 letům, jichž se Miloš Zet dožil. Návštěvníci mohou texty přepisovat na pauzovací papír a zavěšovat na určená místa, bohužel tak nemohou činit na masivním stole vykládaném slonovinou, jenž podle všeho kdysi patřil právě Heydrichovi a jejž pro účely výstavy zapůjčil Pražský hrad. Hravost, která je pro tvorbu Martina Zeta typická, se ukazuje i na přítomném „ideálním prezidentovi“, který byl vyrenderován z podobizen všech československých prezidentů na známkách. Tečkou za koncepcí výstavy pak je Růže z Lidic, socha, na níž Miloš Zet pracoval po sovětské okupaci a která je dnes umístěna na jednom z kladenských sídlišť. Výstava každopádně do svého lidického kontextu perfektně zapadá a úspěšně se jí daří vykračovat za hranice mnohdy neprostupné umělecké bubliny, čímž se otevírá širokému publiku.
Martin Vrba
Timothée de Fombelle, Anna Císařovská, Jiří Hajdyla
Až na dřeň
Divadlo X10, Praha, psáno z představení 9. 1. 2018
Adaptace young adult románu francouzského spisovatele Timothée de Fombella Tobiáš Lolness o světě milimetrových obyvatel vzrostlého stromu, který i mnohem větším bytostem připadá obrovský, zaujme především osobitou výpravou Terezy Bartůňkové. Využívají se suché větve, z nichž lze vykouzlit zbraň v případě nebezpečí, i příbytek, když padne tma; tylová látka může být kmenem i jeskyní. Především se ale pracuje s kužely světla, které evokují hru slunečních paprsků ve větvích. Vše doplňuje promítání zvětšených přírodnin a mlhostroj, který pomáhá vykouzlit šerosvit trávy i přítmí ve spodních větvích. Vizuál zdatně evokuje vlastní zkušenosti z bloudění potemnělým a tajemným lesem, tenhle svět je ale o dost nebezpečnější: pouhý tanec mezi kapkami deště je v Tobiášově velikosti boj o holý život, natož když se proti hlavnímu minihrdinovi postaví mocný nepřítel, obklopený děsivými nosatci v plynových maskách, který chce obrat strom o cennou mízu a zahubit nejen Tobiášovy blízké, ale celý strom-svět. Je škoda, že propracovaná a vskutku originální podoba výtvarné složky a dobrodružnost a napínavost předlohy nebyla doplněna patřičnou dynamikou scén. Minimálně na „mé“ repríze se děti zvyklé na klipovitost digitální každodennosti začaly kolem poloviny zkrátka nudit, přestože drobné taneční vložky (pohybová spolupráce Martina Hajdyla Lacová), měly působivý nápad a vracely pozornost zpátky na scénu.
Marta Martinová
Body/Head
The Switch
CD, Matador Records 2018
Album The Switch sice vyšlo už v červenci, ale začátek ledna, kdy se těla a mozky ještě nevzpamatovaly z (před/po)vánočních excesů, je vhodná doba na to, probrat se opomenutými nahrávkami loňského roku. Projekt Body/Head je mnohými posluchači považován za „zbytek“ po skupině Sonic Youth, což je třeba nesmlouvavě označit za donebevolající nespravedlnost. Sonic Youth existovali s podezřelou reputací kdysi progresivní kapely až nesmyslně dlouho, a nebýt konce manželství baskytaristky Kim Gordon a kytaristy Thurstona Moorea, možná by se dobrovolně nerozešli nikdy. Že láska a sex ničí vztahy mezi lidmi, je známá věc, ale je osvěžující si uvědomit, že v určité konstelaci může jít o vysvobození. A přesně to je případ rozpadu Sonic Youth a vzniku kytarového dua Body/Head Kim Gordon a Billa Nace. Druhé studiové dlouhohrající album není tak výrazné jako debut Coming Apart (2013), jehož struktura byla o něco organizovanější a zvuk rockovější. Obecně se ale dá říct, že skupina sleduje stále stejný kurs: pohybuje se mezi písňovou formou a improvizací, dopřává si mnoha odboček, neklade důraz na gradaci, ale spíš na barvu, prostor a dynamiku zvuku, jejž nejlépe vystihuje přívlastek „roztřesený“. Pomocí tremola, ping-pong delaye a zpětných vazeb vytvářejí Nace s Gordon rozvibrovanou zvukovou hmotu, která u méně zkušených posluchačů může vyvolat mírnou nauzeu, ale příznivcům experimentální hudby, zvlášť žijí-li na šikmé ploše, bude znít jako andělská hudba. Ideální hudební kulisa k LSD tripu a transgresivnímu sexu!
Jan Klamm