Nezavršená hra vyprávění

Řada próz Bohumila Hrabala existuje hned v několika verzích, ne vždy si ale jejich vznik vynutily dobové okolnosti. Jakub Češka ve své nové monografii dokládá, že variantnost, „nedourčenost“ a ironická hra s literárními žánry tvoří svébytný princip Hrabalova psaní.

„Nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo narychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu,“ píše Hrabal v předmluvě k Něžnému barbarovi (1973). Jinde zase doporučuje čtenáři techniku „diagonálního čtení“, při které si sám může zvolit, čemu bude věnovat pozornost, nebo vyzývá přátele, aby jeho dílo rozstříhali a znovu vytvořili. Otázce nedourčenosti Hrabalových próz se věnuje i Jakub Češka ve své poslední monografii s příznačným názvem Bohumil Hrabal – autor v množném čísle. Zkoumá jejich „variantnost“, která podle něj „nebyla pouze vynucena dobovými okolnostmi dozorované literatury, ale představuje svébytný princip jeho tvorby“.

Autorsky záměrnou variantnost lze nejsnáze sledovat v Příliš hlučné samotě, kterou Hrabal v roce 1976 předložil ve třech verzích. Ani jednu z nich přitom neprohlásil za konečné znění …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky